Můj majetek! Nesahat! 1

Tak jsem se pustila do nové ItaSasu dílovky, já už mám sice jednu rozepsanou, ale tuhle mám v hlavě dýl a bude se vám určitě líbit víc, ta další bude jindy :D...vím, říkala jsem, že yaoi nebudu moc psát, ale jsem na tom chorobně závislá T.T

Itachimu a Sasukemu zemřeli rodiče. Sasuke krátce po smrti rodičů těžce onemocní, má zkázané vycházky, je prakticky závislý na péči služebnictva a bratra. Doktoři se snaží najít příčinu jeho nemoci, ale marně. Během týdne Sasukeho navštěvuje soukromí učitel. Itachi se mu snaží pobyt doma kdečím zpříjemnit, jenže Sasuke má pocit, že proti němu jejich služebnictvo něco chystá, a že se už nikdy nepodívá ven. Připadá si jako zvíře v kleci.

---

Sasuke

Venku začíná léto, slunce se probouzí dřív, noc přichází o něco déle. Rád bych se šel někam projít, ale Itachi mě nepustí z domu ani na krok. Říká, že jsem nemocný a venku bych si mohl snadno ublížit. Musím bratra teď poslouchat, protože nikoho jiného už nemám. On jediný se o mě může starat. Všichni ho za to tolik obdivují, zvládá opatrovat naše sídlo a ještě má na krku mě. Dnes mi slíbil, že mi něco dobrého přinese. Doufám, že tím myslel rýžové koule s rajčaty, ví přece, jak moc je mám rád. Jenže hlád mám už teď a nikoho to nezajímá. Kde všichni jsou? Zapomněli snad na mě? Ne, na schodech slyším kroky, to se mě jdou zase zeptat, co chci ke snídani.

,, Pane, dnes pro vás kuchař připravil sladkou rýži s ovocem," oznámí mi náš postarší sluha Samuel. Všichni tu vědí, jak moc nesnáším sladké a tohle mi dají připravit ke snídani. Nenávidí mě.

,, Odnes to," řeknu, aniž bych se na něj podíval.

,, Ale, pane, musíte něco sníst. Váš bratr nám jasně nakázal, že musíte snídat."

,, A já říkám, abys to odnesl!" rozkřiknu se.

,, Pane, prosím vás..." Vrhnu po něm vražedný pohled, ale talíř si od něj přece jen vezmu. S námahou vstanu z postele, roztáhnu závěsy, otevřu okno a talíř z něj vyhodím na dvůr.

,, Vypadni!" zařvu ztěží, pro nemoc mi i hlasivky selhávají. Jednou se tenhle pokoj stane mým hrobem. Jenom bratr to se mnou myslí dobře, kdyby tu nebyl, tak mě tu služebnictvo zahubí. Ta nenávist jim přímo kouká z očí. Na nikoho ruku nevstáhnu, nikomu neubližuji a stejně mě nenávidí. Kdo ví, odkud ta jejich nenávist pramení.

Dnes se půjdu projít do zahrady, bratr tu není, tak mi to nemá kdo zakázat. Neublížím si, nikdo nic nepozná. Otevřu skříň dokořán, vytáhnu z ní bílou košili a černé kalhoty. Potichu se proplížím ze svého pokoje ke dveřím do zahrady. Letní vzduch přímo prosakuje skrz dřevo. Tolik měsíců mi tu vůni odepírali, teď si to všechno ale vynahradím.

,, Pane, co tu děláte, váš bratr nakázal, že máte zůstat ve svém pokoji." Ten Samuel je snad všude. Pronásleduje mě jako zločince. Já přece vím, co můj bratr říkal. Myslí to se mnou dobře, ale já bych si venku neublížil.

,, Nestrkej nos do věcí, do kterých ti nic není," odseknu.

,, Jak myslíte, pane, ale dveře jsou zamčené a vy klíč nemáte, proto vám dopručuji, abyste se vrátil do svého pokoje." Schválně zkusím vzít za kliku...zamčené. Až se bratr vrátí domu, zkusím ho poprosit o společnou procházku. Cítím se mnohem lépe, určitě nebude nic namítat. Zatím se podívám, co mi chystají v kuchyni k obědu. Jestli uvidím jedinou špetku cukru, omlátím jim to o hlavu. Hlavně si postěžuju bratrovi, jak se tu o mě starají. Nic mi nedovolí, hlady mě nechají pojít...

V kuchyni to voní po pečené rybě a wasabi. Konečně dostal kuchař rozum. Potichu nepovšimnut vyklouznu z kuchyně na chodbu. Do oběda času dost, do té doby si přečtu něco v knihovně. Maminka vždy říkala, že cesta ke vzdělanosti vede přes knihy. Dlouhou dobu mě knihy vůbec nezajímaly, od té nemoci nemám pomyšlení na žádou zábavu. Jenže od Itachiho odjezdu před třemi dny mě nohy i ruce pomalu přestávají bolet, dokonce i myšlenky mám jasnější. Až mě Itachi uvidí studovat, až uvidí mou zdravou barvu ve tváři, určitě si se mnou rád udělá menší procházku. Tolik se těším, až mu řeknu, že se mi daří mnohem lépe. Pouhé tři dny tu není a moje zdraví se zatím pomalu vrací. Ta ryba tolik voní, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem měl takovou obrovskou chuť k jídlu. Do oběda ale zbývají celé dvě hodiny, zatím si dočtu tu knížku o samurajích, kterou jsem pro nemoc před osmi měsící odložil. Pomalu si ani nevzpomínám, o čem se v ní psalo. Musím začít číst od začátku, však ono mě to nezabije. Opráším z ní prach a pustím se do čtení. První kapitolu přeskočím, tu si ještě pamatuji, druhou matně a třetí musím začít kompletně od začátku, vůbec nevím, o co v ní šlo. Než se stačím dolouskat k páté kapitole, volají mě na oběd. Jídlo mi na stůl přinese sám kuchař. Potěší mě to, Samuela nenávidím od té doby, kdy naši rodiče zemřeli, stal se z něj starý nevrlý mrzout. Začal mi zakazovat všechno možné i nemožné.

,, Doufám, že oběď vám bude chutnat víc než snídaně," vyřkne kuchař své zbožné přání a s přáním dobré chutě zmizí zpět do kuchyně. Ta ryba chutná skutečně výtečně, za poslední půlrok nechutnala nikdy líp. Možná mi to dá zapomenout na tu ubohou snídani, ale bratrovi to stejně povím. Nepráskám, ale hlásit se to musí.

,, Dobrou chuť, bratře. Vidím, že nejíš ve svém pokoji, je ti už lépe?" Itachi se vrátil! Konečně, tolik se mi stýskalo. Pustím hůlky a vrhnu se mu kolem krku. Lehce mě obejme, jakoby se bál, že mě rozmačká. Nejsem přece z cukru!

,, Jak ses měl? A co si mi přivezl?" Sednu si zpět, ale nespouštím z něj oči.

,, Počkej, nech mě trochu vydechnout. Radši mi pověz, kdy se ti udělalo tak dobře."

,, Dneska dopoledne. Když jsem křičel na Samuela, bylo mi ještě špatně, ale potom se mi jako zázrakem udělalo lépe."

,, Ach tak, to rád slyším, ale proč si na Samuela křičel?"

,, Přinesl mi ke snídani sladké, víš jak nemám rád bonbóny a všechno to okolo."

,, Bratříčku, to já nařídil, aby ti dnes udělali něco sladkého, potřebuješ cukr, aby ses cítil líp."

,, No vidíš, neměl jsem ho a stejně je mi líp." Itachi se jen tajemně usměje, sedne si vedle mě, na stůl položí bílou krabici, rukou naznačí, abych ji otevřel.

,, Rýžové koule s rajčaty! Děkuju...víš, ještě jsem s tebou chtěl o něčem mluvit. Chtěl bych se projít v zahradě."

,, Půjdu se teď převléknout, sněz si to zatím, potom si o tom ještě promluvíme." Určitě mi to dovolí, sám vidí, jak dobře se cítím. Odsunu rybu stranou a pustím se s chutí do rýžových koulí s rajčaty. Itachi vybral ty nejlepší, náš kuchař je obvykle solí víc, než mám za potřebí a rajčata nikdy nejsou tak čestvá, jak je mám rád

,, Vidím, že ti chutná. Ještě zařídím pár věcí, potom si promluvíme o té procházce." Pohladí mě Itachi po vlasech a zase někam zmizí. Nevadí, zatím si to dojím.

Sedím u stolu pomalu hodinu a bratr nikde. Dojím si poslední zbytek rajčat, potom se zvednu, abych ho šel najít. Sotva se postavím na nohy a už si zpět sedám. Nohy se mi nějakým nedopatřením podlomily, nic se ale neděje. Jen se mi podlomily, snažím se uklidnit sám sebe. Teď se prostě znovu postavím. Na nohách se sice udržím, ale odporně to bolí. Itachimu nicméně říkat nic nehodlám. Zvládnu předstírat, že je mi fajn, jinak by mě určitě na to procházku nevzal.

,, Tak co si myslel tou procházkou?" Sedne si Itachi ke stolu, rukou mi naznačí, abych si sedl zpět vedle něj. Docela to uvítám, na nohách se sotva držím.

,, Chtěl bych jít ven...projít se, cítím se mnohem líp."

,, Rád ti to, Sasuke, věřím, ale podívej se jak bledý máš obličej a tik v rukou...nemáš náhodou teplotu?" Sáhne mi na čelo. Z očí mi v tu chvíli začnou řinout slzy...já chtěl jen ven. Prudce se zvednu od stolu, abych mohl odsud pryč k sobě do pokoje. Chci běžet, ale udělám sotva pár kvapných kroků, když mi kolena vypoví službu. Svalím se na zem jako pytel plný mouky.

,, Ach, Sasuke, já to s tebou myslím dobře. Sám vidíš, jak ti je," povzdechne si. Připadám si jako ten největší slaboch...ani chodit neumím. Zůstanu ležet na zemi, aniž bych se pokusil vstát. Já už to nevydržím...Itachi si ke mně dřepne, soucitně mě pohladí po vlasech, jako to dělá už dlouho.

,, Půjdeš si odpočinout, ano?" sice se zeptá, ale míní to jako rozkaz. Odkývnu mu to, protože mi ani nic jiného nezbývá. Vezme mě do náruče, jako když jsem prvně upadl a nemohl vstát. ,, Jíš vůbec něco? Jseš lehčí než peří." Zasměje se. Nic mu na to neřeknu, mám vztek sám na sebe. Obtočím ruce okolo jeho krku a nechám se jím odnést k sobě do pokoje. ,, Dobrou, bratříčku." Políbí mě na čelo, když mě ukládá do postele.

,, Dobrou," opačím zdrceně.

,, Nic si z toho nedělej. Plno dětí trpí různými nemocemi, ale ne každý má někoho, kdo se o ně stará."

,, Já vím, mám si vážit toho, co mám. Jenže já bych tak rád ven..." Podívám se směrem k oknu. V okení tabuli vidím odraz nás dvou, Itachi se mračí.

,, Nesmíš ven, zapamatuj si to. Nemusím se tě ani dotýkat, abych cítil, jak se ti třese tělo a to horko, které s tebe sálá."

,, Promiň mi, už tě o to nebudu žádat." Schoulím se do klubíčka. Itachi mě naposledy políbí do vlasů, zhasne a odejde.

V noci nemůžu přes teplotu usnout. Nohy mě sice přestanou bolet, ale pro změnu se mi začne špatně dýchat. Já snad nemám žádnou šanci se někdy plně uzdravit. Doktoři doposud nepřili na to, co mám vlastně za nemoc, ale Itachimu doporučili, aby mě nespouštěl z očí...a hlavně mě nepouštěl příliš ven, aby se mi nepřitížilo. Občas se mi udělá lépe, jenže to vydrží maximálně dva dny, potom se mi zase přitíží. Teď se cítím obzvlášť špatně. Obvykle mě hlavně bolí nohy, mívám vysokou teplotu, ale nikdy se mi špatně nedýchalo. Teď mám pocit, že se každou chvíli udusím. Půjdu to říct Itachimu. Hodím peřinu na zem, pomalu se posadím na posteli, počkám, až se mi přestane motat hlava a dopotácím se ke dveřím. Kliku musím stisknout dvakrát, než se mi podaří otevřít dveře. Ještě mě čeká dlouhé schodiště. Nechápu, proč musím mít pokoj tak vysoko, zkusím Itachimu navrhnout, abych se přestěhoval do přízemí. Na začátku schodiště se snažím rozsvítit světlo, nechci zakopnout, ale vypadá to, že praskla žárovka. Mohl bych se vrátit do pokoje pro mobil, aby mi posvítil na cestu, jenže nechci riskovat, že se mi zamotá hlava. Rozhodnu se tedy jít po tmě. První polovinu zvládnu na jedničku, ale na posledních zhruba dvaceti schodech se mi vrátí třes do nohou. Přišlo to tak nečekaně, že to nedokážu ustát. V pádu se snažím zachytit zábradlí, ale ruka mi sklouzne a já letím po hlavě dolů. Když temeno zavadí o poslední schod, ztratím okamžitě vědomí. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale soudě podle toho, že tu pořád ležím a nade mnou se naklání jen Samuel, tak to asi nebude zas tak dlouho.

,, Co se tady stalo?" ozve se z konce chodby Itachiho hlas.

,, To skutečně netuším, ale vypadá to, že váš bratr je v pořádku, už otevřel oči," řekne Samuel klidným hlasem.

,, Sasuke!" Itachi ke mně okamžitě přiběhne, mou hlavu si položí k sobě do klína.

,, Šel...šel jsem za tebou a...a upadl," vykoktám ze sebe.

,, Proč jsi za mnou šel?"

,, Abych ti řekl, že...že se mi špatně dýchá."

,, Samueli, běž zavolat lékaře," přikáže bratr sluhovi. Mě vezme do náruče a přenese do obýváku na pohovku. Já si nepřipadám až zas tak lehký, ale on mě vždy unese ani to nevypadá, že by ho to nějak zmáhalo.

,, Lékař tu bude za patnáct minut," oznámí nám Samuel prkeně. Jestli by nám někdo řekl, že máme v domě místo člověka robota, bude ten nastrčený robot právě Samuel.

,, Tak běž hlídat ke dveřím, ale nejdřív se v kuchyni stav pro obklad, ať nemá Sasuke bouli." Chytím Itachiho za rukáv od košile, aby si sedl vedle mě a položím mu do klína svou hlavu. On jediný mě tu má rád. Služebnictvo mě z bůhvíjakého důvodu nesnáší...hlavně Samuel. Štěstí, že si ke mně nic nedovolí, Itachi by ho za to krutě potrestal.

,, Itachi, zeptáš se doktora, jestli mě zítra pustí ven?"

,, Ach...já myslel, že se o tom už nebudeme bavit. Podívej se, jak ti je, přitížilo se ti a ještě jsi spadl ze schodů. Musíš zůstat doma...v posteli."

,, Třeba mi čerstvý vzduch prospěje," namítnu.

,, Doktor jasně řekl, že ne. Musíš zůstat doma, pamatuj, dokud tu máš mě, nepotřebuješ chodit ven, o všechno se postarám."

,, Tak mi přines louku vonící po květinách, zpěv ptáků, zvuk bystřiny..."

,, Já ti rozumím, bráško, ale nikdo nemůže mít vše, až ti bude líp, tak se spolu projdeme." Snaží se mě uchlácholit, jenže tohle říká vždycky. Pomalu přestávám věřit tomu, že se podívám ven. Zůstanu tu uvězněný mezi stěnami.

,, Pane, lékař je zde." Přijde Samuel v závěsu s panem Tanakou.

,, Tak co trápí vašeho bratra tentokrát?" Podívá se na Itachiho. Člověk by čekal, že když ho někdo vzbudí chvíli po půlnoci, bude se tvářit naštvaně, ale z něj přímo srší optimismus...jako vždycky.

,, Přitížilo se mu. Špatně dýchá, když mi to šel říct, upadl na schodech a udeřil se do hlavy." Nechci Itachimu brát jeho iluze, ale tohle bych zvládl říct sám.

,, Tak se na to podíváme." Vytáhne z brašny baterku a posvítí mi do očí. ,, Kolik ukazuju prstů?" zeptá se mě, jako by mluvil na mimino. ,, Čtyři," odpovím otráveně, zas tak moc jsem se neuhodil.

,, Hlava se zdá v pořádku, kdyby nastaly nějaké problémy, tak zavolejte...a říkal jste, že špatně dýchá." Tanaka si vytáhne z brašny stetoskop, požádá mě, abych si sundal vršek, jenže to dost dobře nejde, když se mi třesou ruce. Tolik knoflíků rozepnout nezvládnu.

,, Pomůžu ti," nabídne se Itachi a začne mi rozepínat knoflík po knoflíku.

,, Vypadá to, že na plicích nic není," oznámí nám zamyšleně. Očividně je můj zdravotní stav velikou záhadou pro všechny. ,, Ještě se podívám do krku." Vytáhne dřívko, ale i nad mým krkem kroutí zadumaně hlavou. ,, Tomu skutečně nerozumím, nicméně vám napíšu léky, po kterých by to snad mělo přejít, ale rozhodně vezměte bratra do nemocnice na podrobnější testy, tohle se mi vůbec nelíbí."

,, Spolehněte se. Děkujeme vám, pane doktore. Samueli, běž doprovodit pana Tanaku." Když všichni odejdou, Itachi mě zezadu obejme, hlavu si položí na moje rameno a pohladí mě po odhaleném břiše.

,, Je mi zima," zaskuhrám. Itachi mi hned podá můj vršek. ,, Sám si ho nezapnu," řeknu poníženě.

,, Odpusť." Nastaví mi rukavy tak, aby se mi do nich líp dostalo a začne mi zapínat knoflíky. ,, Zvládneš to nahoru sám nebo tě mám odnést."

,, Radši bych spal tady." Vyloučím možnost jakéhokoliv odchodu ke mně do pokoje.

,, Na pohovce?" Podívá se na mě Itachi nevěřícně.

,, No a? Proč ne?"

,, Křivá záda, to poslední, co teď potřebuješ. Jestli nechceš spát sám, můžeš zůstat u mě, ale tady tě spát nenechám."

,, Nebude ti to vadit?" zeptám se s očima sklopenýma k zemi.

,, Proč by mělo. Tak se zvedni, ať můžeme jít." Rychle položím nohy na zem, chci se na ně hned postavit, ale úplně jsem zapomněl, že v nich mám slabo. Nestačím udělat jediný krok a padám na stůl, se sebou strhnu i vázu s uschlými květinami. Možná se mi to jen zdálo, ale v padající váze jsem spatřil Itachi spokojený úsměv. Snad se i usmíval, ale to asi ještě nezpozoroval, že padám, protože jakmile se otočil za hlukem, odrazil se v jeho očích úlek.

,, Omlouvám se," zamumlám a přitáhnu si kolena k bradě.

,, Ty? Já bych se měl omluvit, vůbec jsem si neuvědomil, že nemůžeš chodit." Pohladí mě po tváři těsně před tím, než mě vezme do náruče.

,, Itachi, budeme si ještě chvíli povídat? Mně se nechce vůbec spát."

,, Kdepak, ty spánek potřebuješ jako sůl...i když v tvém případě spíš jako cukr." Jen si tiše povzdychnu, počkám si, až mě Itachi položí k sobě na postel a celý se na ni rozvalím.

,, Víš, ještě se tam musím vejít já." Založí Itachi ruce na hrudi. Překulím se tedy na jednu stranu postele a rukou mu naznačím, aby si šel lehnout vedle mě.

,, Ty jsi vážně ještě dítě." Zasměje se. Přikryje mě peřinou a lehne si vedle mě. Usnout se mi podaří i bez toho povídání. Jen mám pocit, že si tu Itachi vydržuje pořádnou zimu. V polospánku se snažím najít co nejteplejší místo, což se mi nakonec podaří v Itachiho bezprostřední blízkosti.

,, Sasuke, ještě víc se na mě natiskni a ležíme oba na zemi." Probudí mě k ránu bratrův hlas.

,, Promiň," zamumlám rozespale, potom se posunu trochu stranou. Itachi si mě ale přitáhne zpět, schová mě ve svém objetí a nos zaboří do mých vlasů.