Sex v kanceláři 18 - 1.část - konec

Jedna z mých nejtrapnějších a nejstarších povídek, ale mazat se mi jí nechce a v tom případě jsme ji musela i dokonči. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, byla jsem nemocná (pořád jsem, asi si už vážně zajdu k doktorce -.-"), sice už tu povídku mám napsanou od pátku, ale můj milostivý počítač se rozhodl, že mi přístup k netu umožní až v neděli večer (dělá to poslední dobou často -.-"...svině zákeřná)

Nechť se vám tahle slátanina líbí (pořád je to lepší než ty předchozí díly, četla jsem 17. a málem jsem se sama ze sebe pozvracela)

---

Sasuke šel ráno zkontrolovat Orochimara, vypadalo to, že rána na břiše se mu už zacelila. Položil vedle něj na stůl něco proti bolesti a potichu odešel.

V kuchyni si vypil jen sklenici neperlivé vody, na jídlo neměl ani pomyšlení. Pořád se nemohl vzpamatovat z událostí posledních dní. Stalo se toho víc než za posledních jeho deset let. Nikdy by ho nenapadlo, že ho Karin bude chtít zabít...navíc tak zákeřně. Nejvíc ho ale bolela Sakury zrada. Nečekal od ní takovou podlost, už od samého začátku si s ním jen hrála...protože jí to Karin nařídila. Udělalo se mu z toho všeho nevolno. Chtěl už to mít za sebou, třeba i zemřít, ale jen to mít za sebou.

,, Sasuke, voda ustupuje, příjezdová cesta je volná. Měli bychom vzít Orochimara do nemocnice," řekl Itachi tiše, skoro to vypadalo, že se bojí, aby ho někdo neslyšel.

,, Dobře, tak ho běž vzbudit a rovnou v nemocnici můžeš zůstat s ním, nevypadáš nejlíp."

,, Co budeš dělat ty?"

,, Já?...Ohlasím všechno na policii."

,, Co Aki?"

,, Nemůžu ho nechat žít s Karin, bude se muset smířit s tím, že jeho matka je vrah."

,, Nikoho nezabila," namítl Itachi.

,, Ale plánovala vraždu...mojí vraždu."

,, A Sakura?"

,, Co Sakura? Jede v tom s ní, tak si i spolu s ní odpyká svůj trest."

Itachi na to nic neřekl, jen se tiše vypařil za Orochimarem. Nechtěl být na něj hrubý, ale musel do něj strčit trochu silněji, když se nechtěl dlouho probrat. Jamile otevřel oči, věděl, že mu rozhodně není nejlíp. Oči otevřel jen zpoloviny, ale na Itachiho se ani nepodíval. Zvednout hlavu pro něj bylo víc než namáhavé. Svaly měl bolestí ztuhlé, jako by roky seděl nad papíry v kanceláři.

,, Nevypadáš dobře," konstatoval Itachi mírně vyděšeně.

,, To ty taky ne," uchechtl se, i když do smíchu mu zrovna nebylo.

,, Voda ustoupila, takže se můžeme vrátit do města." Převedl Itachi řeč na jiné téma.

,, Skvěle, chci rovnou do nemocnice."

,, To nemusíš ani říkat, je mi to jasné. Nejdřív ale musíš vstát z postele."

,, To zvládnu."

Orochimaru se postavil na rozklepané nohy a udělal jeden nejistý krok dopředu, neudržel však rovnováhu a přepadl dozadu na postel.

,, Chyť se mě, jinak se nikam nedostaneme," pobídl ho Itachi.

Když se konečně dostali na příjezdovou cestu, Sasuke už na ně čekal v autě. Oči sice upíral do dálky, ale bylo vidět, že myslí úplně na něco jiného.

Itachi podržel Orochimarovi dveře a sedl si vedle Sasukeho.

,, Sasuke, nemám řídit? Nevypadáš nejlíp."

,, To ty taky ne," namítl s ironickým uchechtnutím.

***

Sakura se podívala na svou útlou postavu. Brzy se to má všechno změnit. Bude vypadat jako koule, pokud si to dítě ovšem nechá. Nijak zvlášť po něm netoužila, ale přece jen v převládalo přesvědčení, že matka by se o své dítě měla umět postarat a to i bez otce. Pravda, rozmýšlela se, jestli to má Sasukemu říct, jenže to nemělo smysl. Ještě by ji dítě chtěl vzít a vychovávat ho sám, nedejbože s Karin. To nemohla připustit. Sice tušila, že se Sasuke ke Karin nikdy nevrátí, ale jistota je jistota. Musí svému dítěti zajistit bezpečí, pokud to nezvládne, nemá na to a svěří ho někomu jinému.

Karin ji sledovala s nenávistným pohledem. Myslela si, že jsou na jedné lodi a ta husa si otěhotní a ještě k tomu všemu s jejím manželem...dobře, bývalým manželem. Pořád si nemohla zvyknout, že už nejsou svoji. Odkopnul ji jako prašivýho psa, ale i tak by ho nechala Sakurou zabít, při nejmenším by mu aspoň pohrozila. Buď bude mít jistotu, že s ní zůstane do konce života, anebo by jednoduše nechala Sakuru ho oddělat. Teď bohužel nepřichází v úvahu ani jedna varianta, protože jim Sasuke utekl a jediná kandidátka na jeho zabití se svou obětí otěhotněla. Karin si začínala připadat jako v blázinci.

Sakura se na ni otočila, chtěla jí něco říct, ale jen se nadechla a dál mlčela. Rozhodla se, že bude lepší, když nic neřekne.

,, Chtěla si mi snad ještě něco povědět?" zeptala se Karin mrzutě.

,, Vlastně ano. Necháš mě teď jít?" Původně se chtěla zeptat na něco jiného, ale i tahle otázka ji pálila na jazyku.

,, Kam tě mám nechat jít?" Karin tušila, co tím myslí, ale stejně jí to nedalo.

,, Pryč. Chci to všechno skončit. Zabít Sasukeho teď bude trochu tvrdší oříšek."

,, Ty ho ani nechceš zabít, přiznej se."

,, Mně na jeho životě upřímně nezáleží, ale nechci v tomhle stavu riskovat. Neboj se, Sasukemu o dítěti nic neřeknu, jen tiše zmizím z Japonska."

,, Bránit ti nebudu."

Sakura jí neřekla úplnou pravdu. Pořád si pohrávala s myšlenkou, že Sasukemu aspoň něco naznačí. Nechtěla spolu s ním vychovávat jejich dítě, ale co kdyby se jí něco stalo, kdo by se o dítě postaral?

Jistě, pořád existují příslušné úřady, jenže rodina je rodina.

Nechápala, proč se tím vlastně zabývá, stejně to vypadá, že ho sama v budoucnosti dá pryč, tak proč řeší takovou situaci, jakou je její smrt?

Potřebovala kafe, jenže to by ve svém stavu určitě neměla pít.

Mávla nad tím vším rukou a raději si šla zabalit věci, čeká ji dlouhá cesta do neznáma. Musí si ještě zařídit falešné doklady a najít si někoho, kdo se stane jejím manželem a pomůže ji vychovat její dítě. Když tohle všechno zvládne, nebude ho muset dávat k adopci.

Vyhlídky do budoucna nevypadaly nejrůžověji, ale není nic, co by ještě nezvládla. Poradí si i s dítětem. Nikdy sice neuvažovala nad tím, že by se stala matkou, ale život je plný náhod.

***

Sasukemu se hrůzou sevřel žaludek, když mu Orochimaru oznámil, že si ho v nemocnici nechají na infekčním, pravděpodobně chytil nějakou nebezpečnou žloutenku. Hned na to ho jeden nepříjemný lékař upozornil, že bude muset spolu se svým bratrem podstoupit testy, jestli nejsou nakažení.

Itachi jen ochotně přikývl. Zhruba tušil, co to obnáší. Odeberou jim krev a než budou výsledky, doporučí jim, aby se vyhýbali kontaktu s jinými lidmi.

Sasukemu se udělalo mírně nevolno, když mu jehla zajela do žíly. Od rána nic nejedl a tohle byl výsledek. Cítil se z toho všeho zesláblý a unavený.

Itachi se oproti němu držel dobře, i když zjistil, že si ho v nemocnici nechají pro otřes mozku a podezření na otravu krve.

Sasuke ze všeho vyvázl téměř bez úhony, pokud tedy výsledky testů na žloutenku vyjdou negativně.

Sestřička s naučeným milým úsměvem odvedla jeho bratra na nemocniční pokoj a Sasukemu řekla, že si má zítra zavolat kvůli výsledkům. Ještě jednou ho potěšila svým falešným úsměvem, než se za ní i Itachim zavřely dveře.

Sasuke se vrátil do prázdného bytu. Nejdřív ze sebe shodil všechno oblečení a šel se umýt. Spolu se špínou z jeho těla odcházel i nahromaděný stres. Navíc měl dost času přemýšlet nad tím, jak se k celé situaci postaví. Ještě pořád si může rozmyslet, jestli Karin policii nahlásí, nebo to všechno nechá spát. Pořád tu byl Aki, na kterého chtě nechtě musel brát ohledy.

Spláchl si z vlasů šampón a zabalil se do ručníku. Potom hodinu seděl v obýváku na pohovce a přemýšlel, jak to má celé vyřešit.

Každou minutu dospěl k jinému závěru, ale nejčastěji docházel k tomu, že by měl s pravdou ven na světlo. Karin si zaslouží spravedlivý trest a jejich Aki normální život bez matky skoro vražedkyně.

Vzal do ruky mobil a namačkal číslo, chvíli se rozpakoval, jestli to má vážně udělat. Nakonec číslo smazal, mobil odkládajíc na stůl. Neměl na to, připadal si jako ten největší srab.

Najednou nevěděl, co má dělat, kde znovu začít, co dát do pořádku. Nejdřív by měl asi zavolat do práce, ale koneckonců je šéf, jeho nepřítomnost určitě nikoho moc netrápí. Sice měl pocit, že je dobrý šéf, jenže vždy se najde někdo, komu nesednou jeho názory, životní postoje a bůhvícoještě. Dál by se měl určitě zajímat o Akiho, musí se pokusit nějak kontaktovat Karin, jestli ho chce jště vidět. Jen na krátkou vteřinku ho napadlo, že by se k ní snad měl vrátit, omluvit se a říct, že na všechno zapomenou a začnou spolu od začátku. Naštěstí si vzpomněl na to, jak ho nechala svádět Sakurou a takový plán ihned zavrhl.

Nakonec se rozhodl zavolat Sakuře a na Karin se jí optat.

,, Sasuke, děláš chybu," řekla místo pozdravu.

,, Nechci mluvit s tebou, ale s Karin," odpověděl jí chladně, i když srdce mu bušilo stejně tak, jako když se s ní prvně plánoval vyspat.

,, Tak to máš smůlu, hochu, s Karin se už nikdy neuvidím...stejně jako s tebou," dodala.

,, Chci po tobě jen číslo na ni," ujistil ji.

,, To ti dát nemůžu, promiň, ale Karin určuje pravidla...a já byla její člověk, ne tvůj." S těmito slovy jejich společný hovor ukončila.

Sasuke si jen tiše povzdechl, možná je nakonec dobře, že z ní to číslo nevymámil. Jen co na to pomyslel, se jeho mobil začínal ozývat. Čekal Sakuru, ale volající měl skryté číslo.

,, Volala mi Sakura, že si se mnou chtěl mluvit."

Divil se, kde Karin bere tu odvahu mu po tom všem zavolat, ale byl za to rád.

,, Přemýšlel jsem, Karin..."

,, Nepovídej," skočila mu do řeči.

,, Mluvím vážně! Chci na to všechno zapomenout, chci zapomenout, co si mi udělala. Vím, že ani já nebyl svatý."

,, Myslíš to vážně?...Chceš abychom my zase byli spolu?"

,, Ne, to sis špatně vyložila. Já o všem pomlčím, ale ty mi umožníš se vídat s Akim."

,, Nikdy, Sasuke."

,, Vyber si, buď já nebo nic."

,, Nejsi zrovna v situaci, kdy můžeš určovat podmínky. Já ti nabízím svobodu výměnou za Akiho."

,, Sasuke drahoušku, já se dokážu před zákonem ukrýt, ale to by znamenalo, že ty Akiho nikdy neuvidíš. Pořád si myslíš, že můžeš určovat podmínky ty?"

,, Karin..."

Nenechala ho to dopovědět a hovor položila.

Sasuke schoval obličej do dlaní, byl z toho všeho otrávený.

V noci nemohl spát, trápily ho noční můry. Nejhorší z ni k jeho překvapení byla ta, ve které Sakura zemřela. Nechápal, proč ho to tolik rozhodilo. Nechtěl si připustit, že k ní i přes to vše pořád něco cití. Doslova ho uhranula. Došel si do kuchyně pro sklenici neperlivé vody a na jeden tah ji do sebe celou vyklopil. Vrátil se zpět do ložnice. Nejdřív chtěl jít zase spát, ale cosi ho tlačilo pod hlavou. Pod polštářem nakonec nahmatal mobil. Zapomněl si zamknout klávesy, takže mu mobil nějakou dobu psal nesmyslné věci, až se dostal do seznamu kontaktů a jak se Sasuke pohnul, sjela šipka až na Sakury číslo. Chtěl rychle klávesy zamknout, ale když už mu to číslo samo naskočilo, začal to brát jako znamení a zavolal.

,, Sasuke...já říkala, že m-mi ne-nemáš vo*at," ozvala se mu s opileckým podtónem v hlase.

,, Ty jsi opilá?" zeptal se překvapivě, tohle by do ní nikdy neřekl.

,, Jo, roz-rozhodla jsem se, že se to...toho dítěte vz-dám, nevydržím tu nevolnost...navíc nemů-žu pracovat."

,, Proboha, jakýho dítěte?" Oči mu začaly těkat z místa na místo.

,, Já ti to vlastně...ne-neřekla," řekla sklesle.

,, Co si mi, do háje, neřekla?!" vyštěkl na ni. Nedokázal své emoce držet na uzdě.

,, Já če-čekám tvoje dítě...nebo jsem s-spíš čekala."

,, Jestli teď něco piješ, tak to okamžitě zahoď a řekni mi, kde jseš." Tohle bylo horší, než čekal. Chtěl jí jen říct, že ho to všechno mrzí, že nechápe, proč se nemohli potkat za jiných okolností a ona přijde s dítětem. Málem zapomněl dýchat, jak se lekl. Nemůže přeci svým nezodpovědným chováním ubližovat nevinnému dítěti...jejich dítěti.

,, Tak na to za-zapomeň. Stejně už žádný dítě není...do-dobrou." Rozhostilo se ticho.

Sasuke chodil po ložnici jako lev v kleci. Měl chuť začít řvát, že ji zavraždí. Tak jako tak tu hlupačku musí najít. Možná to dítě tím chlastem nazabije, ale může ho zmrzačit. Kdyby o něj náhodou přišla, je jeho morální povinností jí pomoct, i když ona morálku zrovna nectí. Nemohl se pořád zbavit té představy, ve které ji viděl jako milou a usměvavou maminku. Slušelo by jí to daleko víc než tahle děsivá "profese". Ze srdce ji miloval, ale ona ho jen sprostě využila. Vlastně byl její práce. Připadal si hloupě a poníženě, ale to mu nezabránilo v tom chtít ji zpět. Mozek nechtěl, ale srdce toužilo. Stále si opakoval, že mozek má vždy pravdu. Srdce je slepé, vnímá jen city a emoce, neumí používat logiku, proto je mozek tak geniální, umí analyzovat situaci se vším všudy. Mozek nikdy nezohlední city před logikou, pokud to neuzná za vhodné. Srdce nikdy logiku používat nebude. Srdce je podstatou zvířat a psychopatů, to ti se řídí svou touhou, nehledě na okolnosti. Pak se tedy bude muset zvířetem nebo psychopatem, pokud se jím nestal už dávno.

***

Sakura se svezla podél zdi. Hlavu měla jako střep, nemohla pořádně zaostřit a její nálada připomínala horskou dráhu. V jeden moment si připadala jako ten nejšťastnější člověk na světě, šikovně se zbavila vlastního dítěte, před sebou neměla žádné závazky a za sebou měla spálené mosty do minulosti. Jenže tenhle pocit trval sotva pár minut. Najednou začala vzpomínat na své dětství. Milovala mamnčiny pohádky na dobrou noc, ráno vstávala dřív, aby jí připravila svačinu do školy, tolik si vážila všeho toho, co pro ni matka udělala a přála si být jednou jako ona. Taková bohužel nikdy nebude, protože své dítě právě připravila o veškerou budoucnost. Bylo jí špatně ze sebe samotné. Cítila se jako ten největší odpad planety. Matku, která zabije své dítě, vždy odsuzovala a nechápala, co jí k tak hrůznému činu může vést, i když to uvnitř ní byl jen zárodek, mělo to právo na život. Přitáha si kolena k bradě a plakala. Modlila se, aby jí ty pocity přešly. Nesmí dát najevo slabost. Lítost a pláč si můžou dovolit jiní, ona ne. Jestli se přežít, musí se z ní zase stát ta stará vypočítavá mrcha.

Přidržela se zdi a pokusila se vstát. Hned po prvním pokusu spadla na zem, ale na podruhé už zůstala stát na vratkých nohou. Studený vánek ulice jí aspoň trochu probral z opileckého kóma. Vytáhla z kabelky zrcádko a spěšně se upravila. Prsty prohrábla vlasy, pohozením jim dodala trochu objemu. Papírovým kapesníčekm setřela rozmazanou tužku na oči a vydala se napříč ulicí směrem k přístavu. Čím dřív zmizí, tím líp pro ni.

Vůni moře cítila už z dálky. Ten chlad, který se linul od pobřeží, byl jako balzám na její rozpolcenou duši. Šla stále blíž a blíž, dokud se neocitla na molu. Připadala si najednou víc svobodnější. Nic ji tu nemohlo udržet. Z kabelky vytáhla pomačkaný lístek na loď. Koupila si ho už před týdnem, věděla už dávno, že po téhle akci bude muset zmizet. Odplout by měla zítra okolo polední hodiny na Hokkaido a tam začít nový život.

Do rána zbývalo sotva pár hodin, dá si snídani někde poblíž přístavu a počká tu až do dvanácti. Hned jak dopluje na Hokkaido, si zajde k lékaři, aby věděla, co svému dítěti provedla nebo jestli o něj úplně nepřišla. Když přežije, postará se o něj, už nikdy se ho nepokusí zbavit. Možná by mohla navštívit svou matku, se vším se jí svěřit, vypovědět se. Neviděla ji roky. Tehdy odešla s tím největším grázlem z vesnice, aniž by se se svou matkou rozloučila, tu návštěvu jí dluží. K srdci si vůbec nechtěla připouštět, že by mohla být dávno po smrti, vždycky byla dost nemocná. Často seděla v kuchyni u stolu a plakala, ale i přes to našla vždy úsměv pro svou jedinou dcerku. Přemýšlela, jestli jí řekne i o Sasukem, o otci jejího dítěte. Mamince by se určitě líbil. Možná by jí i vyčetla, že ho opustila. Jenže to nešlo jinak, nemůže být s mužem, kterého jen využila pro své vlastní pohodlí. V srdci měla plno lítosti a hany, ale nikdy nedovolila, aby to vyplulo na povrch. Své city musí člověk nechat pod zámkem, aby je proti němu nemohl někdo použít. Takhle se vlastní vinou připravila o štěstí, které se jí samo nabízelo. Kdyby tehdy Sasukemu řekla pravdu, mohlo to dopadnout úplně jinak. Byla si jista, že by se o ni i dítě postaral, odpustil by jí. Možná by jí odpustil i teď, ale ona sobě odpustit nedokázala. Připadala by si vedle něj jako ztělesné zlo.

***

Sasuke seděl na policejní stanici s šálkem kávy. Nešel nahlásit ani Karin, ani Sakuru. Jen potřeboval zjistit, kde Sakura je, nějak ji lokalizovat a to by bez policie nezvládl. Naštěstí u policie pracovala snad polovina jeho rodiny, byla to taková dlouholetá tradice, on sám k ní kdysi chtěl, ale nakonec zjistil, že to není nic pro něj. Teplá kancelář mu vyhovovala víc.

,, A proč tu ženu hledáš?" zeptal se Shisui. Usrknul trochu z šálku s kávou a upřel na něj své černé oči.

,, To je na dlouhý povídání."

,, Já mám času dost." Nedal se tak lehko odbýt.

,, Čeká moje dítě, včera mi to řekla a podle hlasu to vypadalo, že je opilá."

,, Hm...vážně dlouhý povídání," řekl ironicky, ,, ale co Karin? Ví o tom?"

,, Rozvedli jsme se."

,, Áha, a jí chceš najít, aby si s ní začal nový život?"

,, Ne, jen chci mít možnost vidět svoje dítě."

,, Fajn, zkusím ji najít podle signálu."

Sasuke jen přikývl. Doufal, že to vyjde. Jestli to dítě přežije Sakury "péči", bude na něm, aby se o něj postaral. Ona o něj stejně očividně nestojí, když ho chce zabít. Jedna věc je, když chtěla zabít jeho, druhá, když chce zabít vlastní dítě. Nemohl pro to najít žádné racionální vysvětlení. Nepochopil nikoho, kdo byl schopen kdy zabít dítě ať už vlastní nebo cizí.

,, Mám ji, je v přístavu hodinu odsud. Víš kde?" Ukázal mu Shisui mapu.

,, Jo, vím." Rychle odložil kafe a zpěchal ke dveřím. ,, Díky!" zakřičel ještě z konce chodby.

Srdce mu radostí poskočilo. Přistihl se, že se vlastně na Sakuru těší. Pořád před sebou viděl ten její tajemný úsměv a pronikavé oči. Jenže tohle bylo špatně, měl by především myslet na jejich dítě, které ho bude potřebovat, protože jeho matka je neschopná a vražedkyně.

Bylo něco okolo jedenácté hodiny, do přístavu by měl tedy dorazil někdy v poledne. Modlil se, aby tam ještě byla. Vůbec nepřemýšlel nad tím, co tam dělá. Nenapadlo ho, že chce někam odplout na lodi. Prostě je v přístavu, na nic jiného nebyl schopen myslet.

Dostal se tam přesně ve dvanáct, když zahlédl dívku s růžovými vlasy a kloboukem, jak zmoženě sedí na lavičce a v rkou žmoulá mobil.

,, Sakuro!" zavolal na ni, ale ona se ani neotočila. Určitě se nespletl, kolik dívek má taky růžové vlasy?

,, Sakuro?" Přiskočil k ní a dotkl se jejího ramene.

,, Promiňte, ale já nejsem Sakura." Podívala se něj dívka vyčítavě.

,, Omlouvám se, asi jsem se spletl..." Nemohl tomu uvěřit, je pryč...Sedl si na molo a díval se za odplouvající lodí. Bylo mu tak úzko.

,, Jestli hledáte tu růžovlasou dívku, tak ta před minutou nastoupila támhle na tu loď," promluvil k němu starší rybář.

,, Cože?" Sasuke ho absolutně nevnímal, nedokázal myslet na nic jiného než na Sakuru.

,, Říkám, že vám ta holka odplula s támhletou lodí. Říkala, že musí odsud pryč." Ukázal rybář na moře.

,, Proč mě to jen nenapadlo...?" Položil otázku sám sobě. Vzal kámen do ruky a vzteky jím mrštil do vody. Málem ji dostal. Jen takový kousek chyběl...

Jak ji má teď najít? Zjistit, kam má loď namířeno, nebude tak těžké, ale najít v tom místě Sakuru už bude horší.

V malé přístavní kavárně si zatím jedna dívka vyčítala, jak tu loď jen kvůli blbé snídani nedokázala stihnout.

Sasuke se vrátil zpět ke svému autu. Doma zjistí, kam ta loď plula a bude muset tu pitomou holku najít tam, než se znovu pokusí zabít jejich dítě. Netušil, co jí má říct, až ji najde, ale věděl, že najít ji rozhodně musí. Možná by pro ni i dítě bylo nejlepší, kdyby po dobu, co bude Sakura těhotná, žili s ním. Jestli se Sakura potom bude chtít vlastního dítěte vzdát, vychová ho sám a asi to tak bude i nejlepší. Sakura není zrovna vzor matky number one.

Sakura zatím počkala na další loď, kterou rozhodně neplánovala zmeškat kvůli jídlu. Hned po vylodění musí navštívit svou maminku, určitě ji ráda uvidí. Meztím bude mít dost času přemýšlet, jak se co nejlíp omluvit a vysvětlit proč tenkrát odešla bez rozloučení.

***

Už z dálky viděla bíle natřený dům, kde strávila celé své dětství. Na chvilku se zastavila a přemýšlela, jestli to nemá otočit. Možná, že ji maminka ráda neuvidí. Možná, že ani nežije. Při té představě se jí srdce bolestivě sevřelo. Zhluboka se nadechla a šla přímo k domu. Jestli maminka zemřela, tak aspoň navštíví její hrob a položí ji na něj chryzantémy, protože ty milovala ze všech květin nejvíc.

Stiskla lehce zvonek a čekala, že jí přivítá ta samá osoba, která ji vítala vždy, když se vracela ze školy, ale místo ní přišla otevřít asi desetiletá holčička. Bydlí tu jiná rodina, proběhlo Sakuře hlavou. Buď se maminka odstěhovala anebo skutečně zemřela.

,, Tati!" zavolala holčička dovnitř domu a ke dveřím přišel starší muž.

,, Koho hledáte?" zeptal se přímo.

,, Svou matku, žila tu před osmi lety. Doufala jsem, že tu bude žít teď," řekla Sakura smířeně a měla se na odchodu.

,, Ta tu žije pořád. Vy bude asi Sakura, že?"

,, Vy mě znáte?" Podivila se.

,, Vaše matka se toho kvůli vám dost natrápila. Před pár lety jsme se vzali. Pořád o vás tolik mluví, určitě jí vaše návštěva udělá radost," řekl a odstoupil od dveří, aby mohla vejít.

,, Mami?" zašeptala na ženu, která stála u plotny k ní zády. Najednou ztuhla, upustila nůž a pomalu se otočila.

,, Sakuro..." V očích se jí nahromadila spousta slz, ale na tváři měla spokojený úsměv. Pevně dceru objala, nic ji nevyčítala, byla ráda, že je konečně doma.

,, Mami, kdo to je?" Zatáhla holčička ženu za sukni.

,, To je tvoje sestra," odpověděla jí plačtivě, ale šťastně.

,, Mrzí mě to," dostala ze sebe Sakura. Měla naplánovanou dlouhou omluvu v několika souvětích, ale nedokázala to ze sebe vypáčit.

,, Netrap se tím, vše mi povíš u večeře."

,, Dobře."

Cítila se naprosto ohromně, většina věcí se nezměnila. Dokonce i její pokoj pořád byl tam, kde vždy býval. Vše zůstalo na svém místě, tak jak to tu opustila. Knížky vzorně srovnané, oblčení vonělo po růžích, nikde ani smítko prachu. Maminka to tu musela minimálně jednou týdně uklízet.

,, Sakuro, pojď sem k nám!" zavolala na ni máma z kuchyně.

Sakura si k nim tiše přisedla. Připadala si trochu jako cizí. Nikdy by ji nenapadlo, že se máma po smrti otce znovu vdá.

,, Sakurou, já vím s kým si odešla, ale nikdy jsem nepochopila proč. Nechce se mi o tom ani moc mluvit. Jsem ráda, že tě tu mám. Jen by mě zajímalo, proč ses tak najednou ukázala. Stýskalo se ti?" Přesně tohle chtěla její máma slyšet, ale bála se, že návrat její dcery bude mít jiný důvod.

,, Stýskalo, mami...moc." Chytila ji za ruku.

,, Vdala ses? Jsem už babičkou?" zeptala se s nadějí. Tolik si přála mít vnoučata.

,, Ne, mami, ale někoho jsem potkala...Jsem těhotná." Usmála se na ni. Doufala, že o to dítě nepřišla.

,, A proč si sebou nevzala i jeho otce?"

,, My spolu nežijeme. Já mu moc ublížila, mami..." přiznala se. Sama se divila, kde se v ní ta upřímnost bere.

,, A on si tě teď nechce vzít?"

,, Já nevím, ale nehodíme se k sobě. On už má stejně dítě z předchozího manželství, tohle oželí."