Nevděčný spratek 10/1. část

Miláčkové, píšu to pro vás už skoro dva týdny, takže doufám, že to oceníte...já na vás vážně nedlabu, jen mě ubíjí škola, u nás se dlouze ignoruje, že už bude konec školního roku -.-"

---

,, Tak jo, řeknu ti to takhle: chci, abys mě vojel a už to dál nenatahoval!" povím mu své tužby. Tváří se tak zmateně, jako bych ho nutil číst hieroglyfy. Možná jsem neměl být tak sprostý, ale s ním se jinak jednat nedá. Zdrženlivějšího člověka doopravdy neznám. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se dozvěděl, že přišel o panictví později než já.

,, Promiň..." Zvedne se a odejde někam ven.

Nechápavě se dívám směrem ke dveřím. Udělal jsem snad něco špatně?

Itachi

Vážně nechápu, na co to pořád myslím. Nemůžu se se Sasukem vyspat. Proboha, vždyť je to můj vlastní bratr. A tím, že k němu budu předstírat jiný cit než ten bratrský, všechno jen zhorším. Náš vztah není ideální už teď a tímhle bych jen přilil olej do ohně.

Mám neskutečnou chuť na alkohol, ale to v mé situaci není nejlepší nápad. Bůhví, co bych potom ještě provedl. Určitě bych Sasukemu řekl nebo udělal něco, za co bych se musel potom nenávidět. Až moc dobře si pamatuju, jak to dopadlo minule.

,, Půjdeš dovnitř?" zeptá se mě Sasuke tiše. Ani jsem si nevšiml, že přišel.

,, Za chvíli..." Nemůžu s ním být v jednom domě. Nesnáším, když mezi námi vládne ta napjatá atmosféra.

Nic na to neřekne, jen sotva slyšitelně zavře dveře.

Cítím se provinile, ale pokračovat by znamenalo jen další zbytečné problémy. Sasuke mě potřebuje jako bratra, ne jako milence. Nemíním porušovat zákony a už vůbec si nehodlám hrát na homosexuála. Kolikrát už jsem tohle řekl, a kolikrát jsem po tom po něm vyjel?

Vážně si to musím ujasnit. Sasuke je můj mladší bráška, který si nějakým nedopatřením myslí, že se do mě zamiloval. Co by v takové situaci udělal kupříkladu můj otec?

Vzal by ho, když už ne k psychiatrovi, tak aspoň k psychologovi. Nejlepší bude zachovat se podle jeho vzoru. Proč mě tu už nenapadlo dřív, když přišel prvně s takovou blbostí?

Možná bych si měl konečně přiznat pravdu - moc pozornosti jsem mu v poslední době nevěnoval. Šlo mi hlavně o to, abych mohl trávit hodně času s Konan a zbavil se Madary jakož to konkurenta v opatrovnictví o Sasukeho. Odteď začnu dělat všechno úplně jinak. Už nikdy nepomyslím na alkohol, víc než Konan se musím věnovat Sasukemu, protože ten mě potřebuje ze všech nejvíc. Hned zítra mu domluvím schůzku s nějakým psychologem. Hlavně by měl mít trpělivost a nervy z ocely, protože vystát mého bratra dokáže jen málo lidí.

Vrátím se zpět do domu a dám si sklenici jablečného džusu. Jablečná příchuť tvoří základ všech ovocných šťav. Sasukeho bych tím možná nezaujal, ale když jsem to povídal Konan, koukala na mě jako na mudrce všech dob.

,, Zase piješ?" promluví ke mně nasupený bratříček. Plíží se tu jako duch a ještě se tak drze ptá.

,, Ne, to je džus." Zamrkám na něj.

,, Džus s vodkou si chtěl říct, že?"

,, Ne, chtěl jsem říct, to co jsem řekl. Ty běž teď spát, zítra tě čeká důležitý den."

,, Fakt nevím, co je na něm tak důležitýho," zamumlá, zatímco se šoupe po schodech do pokoje.

Plně si uvědomuji, že teď zažívá veliké zklamání, opět jsem couvl, ale po zítřku s psychologem se mu to všechno vyjasní. Uvědomí si, že doopravdy mě vlastně ani nemiluje, jen potřebuje to...to...no, na to přijde právě ten psycholog.

Teď bych měl zavolat Konan a popřád jí dobrou noc...nebo se na to mám vykašlat?

Správně, Itachi, vykašli se na to, od teď se přece musíš věnovat hlavně Sasukemu a Konan to jistojistě pochopí. Začínám moc filozofovat, radši bych měl jít spát. Zítřek nebude náročný jen pro Sasukeho.

Sasuke

Bál jsem se, že to v tom nejlepším zase ukončí, ale přesto mě to překvapilo. Nečekal jsem, že bude až tak stupidní a krutý. Proč to dělá?...Když o mě doopravdy nestojí...Jestli se mě snaží zdeptat, tak se mu to daří na jedničku s hvězdičkou. Nic mě tady netěší a je to jen jeho zásluhou. To ani nemluvím o tom, že dneska už určitě neusnu.

,, Sasuke, můžeš jít ještě na chvíli dolů!?" zařve na mě tak hlasitě, že ho museli zřetelně slyšet i v Austrálii.

Jen si rozcuchám vlasy, aby to vypadalo, že mě vzbudil a otráveně se došourám do obýváku.

,, Tak co je?" Nahodím svůj obvyklý kyselý výraz.

,, Volali z policie."

,, Já nic neprovedl!" hájím se hned pro začátek.

,, Já vím. Pamatuješ si ještě na tu zavražděnou dívku z lesa?"

,, Obvinili mě z vraždy, ne asi, zapomněl jsem na to," ironie ze mě jen srší.

,, Našli jejího vraha," informuje mě s klidným výrazem.

,, Nekecej, a je to určitě strýček!" vykřiknu ještě s větší dávkou ironie.

,, Dobře, přiznávám, Madara v tom byl nevině." Sklopí hlavu dolů. Je tak roztomilý, když přiznává svou chybu. Nejradši bych se k němu přitulil a...Na co to, sakra, zase myslím!?

,, No a kdo to teda udělal?"

,, Její přítel ze žárlivosti. Nic víc říct nemohli."

,, Zjisti, kde je pohřebená, chci jí přinýst kytku," řeknu s naprostou vážností.

,, Tak dospělácký přístup bych od tebe nečekal," řekne ohromeně, jako bych byl snad buran.

,, Chcípni!" zasyčím jedovatě při odchodu zpět do mého chladného pokoje. Chladného, protože v něm se mnou nikdo není. A vůbec tím nenarážím na Itachiho, přesvědčuji sám sebe.

Proč musí být život tak nespravedlivý?

Nic tak zlého nedělám, učím se dobře, jak si rodiče přáli a jak si přeje bratr. Dokonce už ani tolik neutíkám z domova, abych bráškovi nepřidělával starosti. Snažím se lidi okolo sebe obdarovávat svým vzácným úsměvem...no dobře, na tom bych měl asi ještě zapracovat. Kamarádím se s tím největším idiotem ze školy, místo posmívání se mu. Bavím se s tou růžovlasou holkou, která mě miluje stejně jako všechny ostatní holky ze třídy...možná školy. Bez nějakých větších námitek jsem Sasorimu vrátil dluh. Fuj, na tu noc s ním a jeho přítelem se mi nevzpomíná zrovna nejlíp. V podstatě nedělám nic špatného a stejně trpím. Proč zrovna já musím milovat vlastního bratra?

Rodiče mi zemřeli, strýček a bráška se o mě přetahují, z vraždy mě obvinili...vždyť já nemám vůbec lehký život!...Tak proč ještě tohle?

Přetočím se na druhý bok, peřinu si přitáhnu až ke krku a se slzami na krajíčku vytáhnu zpod polštáře rodinnou fotografii. Maminko, tatínku...kde jste? Váš druhorozený, milovaný syn vás potřebuje víc než kdy jindy. Já vím, že se nevrátíte...už nikdy, ale stýská se mi. Itachi mě trápí, hraje si s mými city. Proč je buď neopětuje, nebo mě nenechá být?...Dobře, o tomhle bych asi s vámi mluvit neměl. Incest v naší rodině...nepředstavitelné, jak by nejspíš řekl tatínek.

Schovám fotku zpět pod polštář a posadím se. Škvírami u okna do pokoje proudí chladný vzduch, podle mraků zakrývajících oblohu bych to tipoval na slušnou bouřku. Rozsvítím si lampičku na nočním stolku, abych viděl dobře blesky. Pohled na elektřinu mě uklidňuje, má tak ohromnou ničící sílu. Jednou pročísne oblohu a může způsobit tolik škody...fascinující. Itachi by to řekl jinak - plno nevinných lidí připraví o domovy, způsobuje rozsáhlé požáry...Já byl vždycky ten zlejší. Říkali mi andílku, protože jsem tak vypadal, ale moje nitro...je doopravdy zkažené? To proto ten trest - láska k vlastnímu bratrovi? Mám přijmout trest za své černé myšlenky? Jen za myšlenky? Já nekonám, pouze přemýšlím a nechávám se zlem fascinovat, ale krutost nečiním, je potom spravné, abych za to byl trestán?

Bůh neexistuje, tak proč nad tím vůbec přemýšlím? Život máme takový, jaký si ho připravíme. Žádná vyšší moc nezasahuje. Kdyby existovala, moji rodiče by ještě žili. Nic zlého neudělali. A kde jsou teď?...V chladné hrobce a v ještě chladnější zemi. Vhání mi to nové slzy do očí. Nikdy se s jejich smrtí nevyrovnám. Raději bych byl do konce života jimi kárán, než je ztratit navždy. Nic nevyplní tu prázdnotu v mém srdci. Nezbylo v něm nic jiného než stesk a bezvýznamná touha po někom, kdo mě nikdy nebude vnímat jinak než jako mladšího bratra, o kterého se musí strat, minimálně dokud nedospěje.

Vždy se před spaním sám zdeptám podobnými myšlenkami. Měl bych s tím přestat. Nikdy mi to stejně nepomůže si nic vyjasnit a mrtvé mi to nevrátí už vůbec. Nač se zabývat něčím, co už bylo, když to už změnit nemůžu. Zbyla ve mně díky tomu jen nenávist, zatrpklost vůči světu i samotnému životu. Škodí mi to. Na rodiče nesmím zapomenout, ale určitě by si nepřáli, abych na ně myslel každou noc a usínal tak s pláčem.

Vlastní život mě dusí. Svírá mé hrdlo v pařátech samotného bytí. Je to jako pít víno s jedem, trpět a přece neumírat. Chci konečně žít a ne jen přežívat. Se smrtí otce a matky se můj život obrátil otři sta šedesát stupňů. A nejsou to rozhodně změny k lepšímu. Stal se ze mě úplně někdo jiný. Začínám se chovat jinak, uvažuji jinak, mé cíle jsou jiné, můj smysl života je naprosto jiný. Nepoznávám se ani v zrcadle. V kdysi jasných očích teďzřím jen utrpení a smutek. Chi zpět sebe samotného. Chci to být zase já...

Itachi

Ještě dnes najdu Sasukemu toho psychologa, ale zavolám mu až ráno. Není nejslušnější budit někoho tak pozdě v noci, i když psycholog by měl zachovat klid v každé situaci. Hlavně, aby ale dokázal vyjít se Sasukem. Jeho aroganci a bouřlivé nálady, troufám si říct, že zvládám už jen já. Nejúčiněji s ním jednala maminka, její klidná povaha na něj měla obrovský vliv. Stejně si myslím, že ho tak dobře zvládala proto, že se ho jako jedna z mála snažila doopravdy pochopit, navíc ho skutečně milovala. Psycholog pro něj bude naprosto cizí člověk a Sasuke nikomu svou důvěru tak lacino nedá. Nejlepší by bylo, kdyby se mi podařilo domluvit Sasukemu schůzku hned v ten den někdy po škole. Sasukeho při troše štěstí naštve někdo ve škole a bude si o tom chtít s někým promluvit. Najednou, kde se vzal, tu se vzal psycholog. Něco tak fádního může prakticky svěřit každému. Jenže si neuvědomí, že s každým takovým tématem se mu ten člověk začne stávat bližším a bližším, až mu nakonec svěří i to, co by si obyčejně nechal pro sebe.

No ne! Skvěle analyzovaná situace. Musím se pochválit.

Teď jen toho správného najít. Sasuke vždycky musí mít něco extra, s tím už se smířil leckdo. Koneckonců, můj bratr si zaslouží toho nejlepšího, protože když bude šťastný on, budu šťastný i já. Především to pro mě znamená více stráveného času s Konan a míň problémů s ním.

Internet nabízí víc inzerátu, než vůbec potřebuji. Jak tu má člověk najít někoho skutečně dobrého?

Nejlepší asi bude postupovat podle kvalifikace, zkušenosti a vzdálenosti od našeho malého městečka. Jako zázrakem začali rychle vypadávat všechny možné varianty, až nakonec zůstal doktor Naokami Takeshi. Podle fotografie nevypadá moc staře, což mi jen nahrává do karet. Sasuke se spíš svěří někomu věkem mu blízkému, než dědovi těsně nad hrobem. Dokonce se osvědčil i v téměř beznadějných případech, jestli tohle není jen fáma, tak mám i já šanci, že můj malý bratříček bude opět takovým, jakým byl před smrtí rodičů.

Napíšu si číslo do diáře a těsně předtím než půjdu do práce, mu zavolám.

Sasukeho vyzvednu hned po škole. Jeho rozvrh visí v kuchyni. Před spaním se podívám, kdy končí, abych tam byl přesně. Nechci riskovat, že mi unikne.

Půjdu si dát další skleničku džusu, podívám se na ten rozvrh a jdu spát.

RÁNO

Sasuke

V noci tak těžko usínám a ráno bych zůstal nejradši v posteli na celý den. Asi to tak má každý, ale mě to stejně štve nejvíc.

Itachi už nejspíš dávno vstal. Teď někde v kuchyni dělá snídani a čeká, že se tam dostavím čilý a hlavně oblečený. Vážený, ani mě nehne. Za ten včerejšek si nic jiného ani nezasloužíte.

Nevezmu si ani boty a tak jak jsem vstal, se dobelhám i do kuchyně. Necítím nic připáleného, to vypadá na studenou snídani.

,, Dobré ráno, bráško."

,, Hm." Nevěnuji mu jediný pohled. Zaslouží si tak maximálně kopanec do zadnice.

,, Ty nejseš ještě oblečený?"

,, Co kecáš? Mám pyžamo," zazubím se na něj.

,, Já myslel oblečení do školy."

,, Hm."

,, Umíš používat něco jiného než citoslovce?"

,, Jo, ale to by ses musel líp chovat."

,, Cože? Já jsem snad špatně slyšel?" Podívá se na mě mírně rozčíleně. Nikdy se neuměl pořádně naštvat, až když zemřeli rodiče, to najednou začal zvládat.

,, Slyšel si dobře. Zpytuj svědomí."

,, Sasuke, mě mrzí, co se včera stalo, ale zkus to trochu pochopit. Já jen nechtěl ranit tvé city."

,, Jo ták...a proto si předstíral, že se se mnou chceš vyspat?"

,, Ano, je na tom snad něco nelogického?" zeptá se zoufalým tónem, který se mi daří bezvadně ignorovat.

,, Ne, logické je to až moc, ale hlavně je to pořádná sviňárna," řeknu s jistou dávkou agrese v hlase a schválně strčím do sklenice s džusem, aby se vylila.

,, Ach..." tiše si povzdychne. Neseřve mě, nedá mi domácí vězení, jen se smutně dívá na politý ubrus. Jindy by mi ho bylo líto a začal bych se omlouvat, ale za to, co udělal včera večer, jsem s ním definitivně skončil. Nakonec bude určitě rád, když si mě k sobě vezme strýček.

Rychlým kroky se dostanu zpět do svého pokoje, obleču se, popadnu tašku a mizím do školy. Tady nechci zůstat už ani minutu.

Itachi

Čím dřív si s tím psychologem promluví tím líp. Tahle situace už začíná být neúprosná. Zase se chová jako ten rozmazlený fracek. Nesmí si ke mně něco takového dovolovat. Vždyť ho vychovávám, snažím se mu dát všechnu svou lásku a on tím jen pohrdá. Možná se vždy nechovám zrovna ukázkově, ale měl by pochopit, že jsem taky jen člověk a lidé nejsou neomylní.

Stáhnu ze stolu ubrus a vyměním ho za nový. Hned, jak přijde od toho psychologa, vydrhne tu skvrnu od džusu. Nejlepší výchovná metoda je cukr a bič. Na Sasukeho ani nic jiného uplatňovat nejde. Řekl si o to sám.

Natáhnu se po mobilu a vytočím ono osudné číslo...

Sasuke

Itachi je takovej vůl. Tahle věta se mi přehrává celou cestu do školy, jako by to byla nahrávka z magneťáku.

,, Sasuke!" volá za mnou ten přihlouplý blonďák. Nechce se mi na něj čekal, ale to mu mám radši utíct?

,, Proč si nepočkal?" zeptá se mě udýchaně.

,, Neslyšel jsem tě, kde je vůbec Sakura?" šikovně si vymluvím.

,, Asi už ve škole.

,, Vezmi si z ní příklad."

,, Dneska si za učitele nebo rodiče?" Podívá se na mě s nabroušeným výrazem.

,, Ani za jedno..."

,, Máš blbou náladu?"

,, Jo, takže nedráždi vosí hnízdo bosou nohou," varuju ho dopředu.

,, Seš vosí hnízdo?"

Jen se na něj tázavě podívám. Viděl někdo někdy něco tupějšího?

Po zbytek cesty mlčím, nepotřebuju si tenhle beztak podělanej den ještě víc pokazit.

Ve škole se posadím do poslední lavice, abych mohl spát a nebyl nikým rušen. Potřebuju třídit myšlenky. Večer jsem to všechno nestihl, protože mě přemohl spánek. Ve škole se mi něco takového rozhodně stát nemůže. Ten hluk mi spát vážně nedovolí.

Itachi

Výborně, všechno jde podle plánu. Sasukeho musím jen vyzvednout o hodinu dřív ve škole. Určitě bude rád, že přijde o část vyučování. Důvod, proč o něj přijde, se mu asi až zas tak líbit nebude, ale všechno má své kladné i záporné stránky.

Teď bych se měl věnovat své práci, tu za mě nikdo neudělá. Když mám být jednou tátův nástupce, musím se snažit získat zkušenosti dřív, než mě o to místo někdo (Madara) připraví. Vím, že nesnášel naše rodiče a stejně tak dobře vím, že nenávidí mě i Sasukeho. Ať si bráška říká, co chce, ještě tomu nerozumí, ale já vím, o co mu jde. Chce si Sasukeho přetáhnout na svou stranu a mě pomalu psychicky a možná i fyzicky zničit, až se nakonec sám vzdám místa po otci. Na to, co chce potom udělat se Sasukem, nemám odvahu ani pomyslet.

Tahle firma se vždy dědila z otce na syna a já rozhodně netoužím být výjimka.

Sasuke

Ten čas utíká tak pomalu. Poslední hodinu už vážně nedávám. Jsem tak nehorázně znuděný. Mám pocit, že čas se zastavil a vysvobodit nás může jen zvonění, jenže to nepřijde právě proto, že čas se zastavil. Ručička na hodinách sice ukazuje, že přestávka mát trvat minimálně už deset minut, ale zvonek se neozval a učitel dál vykládá.

,, Nefunguje zvonek," pronese vedle mě Naruto zničehonic.

,, Víš to jistě?"

,, Ne, ale už se mělo dávno zvonit."

Možná má Naruto pravdu, ale já to Hatakemu říkat nebudu, vím, že mě moc v oblibě nemá.

,, Promiňte, ale já tu teď mám mít hodinu." Vejde do třídy dějepisář.

Hatake se na něj dívá jako na blbce.

,, Nefunguje zvonek, asi jste si nevšiml," řekne klidným hlasem a čeká až se Hatake vyklidí pryč.

Naruto si vedle mě tiše povzdychne. Naprosto ho chápu, vždyť jsme přišli o přestávku.

,, Může tě potěšit, že si měl pravdu," zazubím se na něj.

,, To fakt ne." Odvrátí hlavu.

Nemám z toho o nic větší radost než on, ale co se dá dělat. Budeme to muset ještě čtyřicet pět minut vydržet.

Srdce mi poskočí radostí, když někdo zaklepe na dveře. Dějepisář se rád s návštěvami vykecává, což automaticky znamená volnou hodinu.

,, Sasuke, máte tu bratra," oznámí mi a mně spadne brada minimálně deset centimetrů dolů.

Co tady ten idiot chce!?

Tohle bude asi vážný, nikdy by nepřišel kvůli zbytečnosti. Rovnou si sebou vezmu i věci, vím, že tohle nebude jen pětiminutové popovídání.

,, Co po tobě chce?" zeptá se mě Naruto, když si začnu balit věci.

,, To bych taky rád věděl, ale nic dobrýho to nebude. Uvidíme se zítra."

Popadnu své věci a rychlým krokem vystřelím ze třídy.

,, Ahoj, brá..."

,, No nazdar, co to má jako znamenat? Co tady děláš?" Nenechám ho ani domluvit.

,, Někam spolu pojedem, vysvětlím ti to v autě."

Nic na to neřeknu, protože mě napadají skutečně zvláštní věci. Možná mám jen bujnou fantazii, ale on sám Itachi má někdy hodně zvláštní nápady.

Beze slova nastoupím do auta, ale jen co zavře dveře, na něj upnu svůj zvídavý zrak.

,, Tak kam jedeme?"

Ujede pár metrů a až po tom se dá do vysvětlování.

,, Od doby, kdy nám zemřeli rodiče, se toho hodně změnilo. Chováme se k sobě hůř. Ty přesto tvrdíš, že mě miluješ a já bojuju s pocitem viny. Nechci ti ublížit, ale čím víc se snažím neranit tvé city, tím víc ti naopak ubližuju. Do toho všeho se nás od sebe ještě snaží oddělit Madara a já to přestávám zvládat. Nevidím východisko..."

,, Takže se mě jedeš zbavit?" přeruším ho.

,, Cože? To si myslíš, že tě zabiju a tvou mrtvolu vyhodím někam do příkopu u silnice?"

,, I to je možnost, ale já tím myslel, že mě vezeš ke strýčkovi."

,, To tě rovnou můžu hodit do toho příkopu, ono to vyjde nastejno."

,, Tak kam teda jedeme!?" neovládnu se a zvýším na něj hlas.

,, Ne že bych s tebe chtěl udělat blázna, ale uznej, seš v krizovém věku, kdy si člověk není jistý sám sebou a hlavně svými city. Potřebuješ někoho, kdo si o tom s tebou promluví a hlavně ti poradí. Zkrátka a dobře, budeš chodit k psychologovi."

,, Zastav!" zakřičím na něj.

,, Čekal jsem, že to řekneš." Začne se mi smát.

,, No to si snad děláš srandu!?" Položím mu ruku na volant a stočím ho na opačnou stranu.

Itachi mě od sebe prudce odstrčí.

,, Zbláznil ses!? Chceš nás zabít?"

,, Jo, asi jsem se zbláznil, když mě nutíš chodit k psychologovi!"

,, Jenom to zkusíš...prosím, Sasuke." Podívá se na mě psím pohledem.

,, Tak fajn!" Založím naštvaně ruce na prsou a jen po očku sleduju jeho spokojený výraz.

Možná z toho vytěžím i nějaké výhody, až k nám zase přivede Konan, můžu říct, že mi to nedělá dobře na mé nebohé nemocné nervy, takže bude muset odejít. Navíc se uleju ze školy. Itachi se mi začne snad víc věnovat. A hlavně třeba zjistím, že ho vůbec nemiluju. To by pro mě byla asi ta největší odměna. Tahle úchylná láska totiž deptá víc mě než jeho.

Itachi zaparkuje na poloprázném parkovišti a vystoupí.

,, To už jsme tady?" zeptám se překvapeně. Čekal jsem, že to bude dál.

,, Jo, tak si vystup."

Tašku nechám v autě a váhavě se rozhlédnu po okolí. Tohle místo je jako stvořené pro pouliční gang. Teď už mi je naprosto jasné, proč tu mají v okolí psychologa. Tady z toho by přeskočilo každému. Čekám, že každou chvíli vyskočí z popelnice zombie.

,, Je to ten dům přes silnici. Já na tebe počkám v autě."

,, Nepůjdeš tam se mnou?" zeptám se zděšeně.

,, Ne, myslím, že s tebou bude chtít mluvit o samotě."

,, A to tam nevede čekárnu?"

,, Netuším, ale já aspoň zatím nakoupím něco domů, až budeš končit, jen mě prozvoň."

Naposledy se podívám na Itachiho, než přejdu vozovku.

Silou zatlačím na masivní dřevěné dveře a vejdu dovnitř. K mému nevelikému údivu se přede mnou objeví dlouhé schodiště. Podle štítku na dveřích naštěstí zjistím, že ten psycholog sídlí v druhém patře. Víc schodů bych vážně chodit nechtěl.

Sotva slyšitelně vezmu za kliku a tiše se posadím v čekárně v domnění, že mě ani nepostřehne.

K mé smůle po deseti minutách vyjde ven zamračená žena a za ní se objeví nejspíš onen psycholog. Vypadá jako...psycholog. To asi nebylo nejlepší přirovnání, ale on tak doopravdy vypadá.

,, Ty budeš asi Sasuke, že?" zeptá se mě místo pozdravu

,, Jo, to asi budu..." odpovím mu lehce nepříjemným tónem. Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo, ale nějak mi to uniklo.

,, Výborně, tak pojď dál." Odstoupí od dveří.

Otráveně si povzdychnu a vejdu. Pomalu za sebou zavřu dveře, abych měl aspoň trochu čas si rozmyslet, co mu vlastně budu říkat.

,, Tvůj bratr mi něco málo o tobě pověděl do telefonu, ale myslím, že bude stejně nejlepší začít tím, že mi o sobě něco povíš. Je jedno, co to bude."

Já to tušil. Chce ze mě vytáhnout cenné informace o mém životě. Jde na to takticky, nejdřív se mě zeptá na zájmy atd., až nakonec dojdeme k mému nejsoukromějšímu soukromí.

,, Já vážně nevím, co vám mám říkat. Evidentně znáte moje jméno, nejspíš budete znát i můj věk a školu. Nevím, co jiného bych o sobě měl říkat." Snažím se z toho nějak vykroutit.

,, Je přece tolik věcí. Určitě máš nějaké kamarády, řekneš mi něco o nich?"

,, Mám jen dva. První je Naruto, abych byl stručný, je to debil a druhá je kamarádka Sakura, i když by nejspíš byla ráda něco víc."

,, Není běžné říkat o kamarádovi, že je to debil, pohádali jste se?"

,, Ne, jen říkám pravdu. Někdy mám pocit, že si stojí na vedení." Zatím to vypadá jako neškodná konverzace, ale já vím, že se to zvrtne v jedno obrovské drama.

,, Vypadá to, že ti to vadí a stejně se s ním kamarádíš."