Iluze

Zdravím po celkem dlouhé době. Ne neusnula jsem věčným spánkem (zatím), jen mě nenapadá co psát.

Tak jsem si řekla, že sem zase dám jednu svou jednorázovku a to na téma ,,Itachi" (jak jinak ^^). Nemám k tomu moc co říct, záleží jen na vás, jestli si to přečtete a bude se to líbit. Je to nepatrně odlišné od těch, které píšu normálně.

Ohledně dalších povídek: mám v záloze další tohoto typu a také pracuji s jednou milou otaku na díle momentálně o zhruba 30 stránkách :D . Snad se k tomu dostanu a dám sem alespoň kousíček.

Tak směle do čtení, mina.

---

Téměř neproniknutelná tma. Narušovalo ji jen pár světel u mlhavých obrysů zamčených dveří. Matné paprsky dopadaly na tajemnou postavu. Dívka, visící asi stopu nad zemí a připoutaná ke zdi pevnými železnými okovy, ze kterých vedly řetězy dost krátké na to, aby nemohla utéct. Rozdíraly jí do krve zápěstí, až po bledé kůži na pažích stékaly tenounké stružky tmavé tekutiny. Známka toho, jak se na začátku bránila, než na to doplatila.

Hlavu měla svěšenou, tmavé vlasy spletené v tenkých provazcích vlivem dlouhodobé neudržovanosti. Krátce zastřižená ofina jí zakrývala zavřené oči, jindy tak plné života a lehké ironie.

Neovladatelně se třásla, barva její tváře byla až mrtvolně křídová. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve. Celé tělo měla pokryté množstvím oděrek, modřin a mnohdy skrze potrhané oblečení, na němž nebyla znát ani původní barva, prosvítaly čerstvé i starší jizvy. Dýchala přerývavě, až namáhavě. Každý sebemenší nádech jí způsoboval bolest, doslova cítila, jak jí zlomená žebra tlačí na bránici. Řetězy náhle nepatrně zachrastily, když zvedla na okamžik pohled směrem ke dveřím, odkud se ozýval hluk.

Mechanismus zámku neslyšně cvakl a vzápětí se otevřely. Sklopila rychle oči k zemi, když uslyšela tiché kroky, které se k ní blížily. Cítila na sobě jeho pohled, jako by ji znal víc než ona sama. Vzápětí ji ne zrovna šetrně uchopil za bradu a donutil ji tak podívat se mu do očí. Nedokázala z nich skoro nic vyčíst, snad s výjimkou lhostejnosti a absolutní nadřazenosti.

,,Proč to děláš? Nemá smysl dál vzdorovat," pronesl chladně. Naklonil se k ní, až na krku ucítila jeho jemný dech a zašeptal jí do ucha: ,,Nedělej si to ještě horší."

Nepatrně se napjala pod tím dotekem. Zalitovala toho, když se dostavila bodavá bolest v pravděpodobně vykloubeném rameni. Pevně semkla čelisti, ale přesto sebou trhla. Lehce se pousmál, bez jediné stopy humoru. ,,Jak chceš…" Odtáhl se. Nenamáhal se ani zkontrolovat okovy a vykročil směrem ke dveřím. Krátce se ohlédl, v očích neskutečnou touhu, kterou nemohla a nesměla nikdy spatřit. Pak beze slova odešel a zamkl za sebou dveře.

Povzdechla si. Věděla, co to znamená. Pokaždé, když takhle přišel, nebylo to bez důvodu. Každé její odmítnutí mělo za následek zvýšenou intenzitu bolesti. Důmyslnost, s jakou ji téměř neustále mučil, jako by neznala hranic. Přesně na tenké bariéře mezi životem a smrtí, šílenstvím a rozumem. Dával však pozor, aby to nikdy nepřehnal- někdy její zranění i vyléčil.

Musela už tu být několik dní, ani si nepamatovala jak dlouho. Takhle se odsud nikdy nedostane, nezbývalo než čekat.

Po nějaké době se to změnilo. Dveře se náhle prudce rozlétly. Zcela nevzrušeně tomu skoro ani nevěnovala pozornost. Blížily se k ní rychlé kroky. Co ji však překvapilo, že jí kdosi sundal okovy. Náhle bez opory se sesunula na zem. ,,Jdeme. Na nic se neptej a hlavně buď zticha," řekl znělým hlasem. Cosi v něm zřetelně slyšela, ale nedokázala to pojmenovat. Když nereagovala, povzdechl si a vzal ji do náruče.

Najednou jí lebkou projela prudká bolest a zatmělo se jí před očima, když ztratila vědomí.

Ušklíbl se a prsty jemně přejel po její tváři. Lehce ji políbil na bledé rty a setřel tenký pramínek krve, tekoucí z koutku jejích úst. Teď už byla zcela pod jeho vlivem. V jeho očích svítila karmínová červeň. Nepatrně se odtáhl, tiše šeptl její jméno a vykročil do temnoty.

Bylo to jako sen, nekonečná noční můra. Stála uprostřed jakési rozlehlé pláně. Melancholicky šedá půda, bez jediné rostliny či zvířete. Nefoukal tu žádný vítr, vzduch byl těžký jako bez kyslíku. Nebe vypadalo jako nějaká tmavá plachta, napnutá přes celý svět.

Uvědomila si, že se nemůže ani pohnout. Jako by její nohy byly zapuštěné hluboko do země. Když chtěla něco říct, ze rtů nic nevyšlo. Najednou se vzduch před ní lehce zamihotal, jako horký vzduch nad ohněm.

Stál tam. Jeho obvyklý nicneříkající výraz byl nyní poznamenán jasně patrným neklidem.

Odhrnul černý plášť a vytasil lesknoucí se temně černý meč. Jeho čepel působila jako vytesaná z onyxu. Namířil špičku na její hruď. V očích se jí zableskl strach, nemohla uhnout.

Sledoval její reakci a bavil se tím.

Pak se o katanu lehce opřel a čepel jí projela tělem. Pokusila se vyjeknout, každá buňka jejího těla rezonovala bolestí. Necítila však žádnou krev, která by jí stékala po těle a ani po čepeli. Konečně jí došlo co se stalo. Bylo to jen genjutsu. Ale to na tom až tak moc nezměnilo.

Obraz se náhle změnil, už nebyla na pláni. Teď to byla jen nějaká místnost, zcela neznámá. Všimla si, že katana v její hrudi zmizela, bolest však ne.

Naklonil se k ní, jen pár milimetrů daleko. Jediným pohybem jí zvedl ruce nad hlavu. Pažemi jí vzápětí jako elektrická vlna projela další bolest. Mohla jen otočit oči tím směrem. Krátce zaúpěla, když to uviděla. Ruce měla spojené k sobě stříbrným kunaiem, který jí proklál obě dlaně zároveň. Tentokrát však uviděla jasně rudou krev, zcela nekontrolovatelně jí tekoucí po rukách. Vzdechla.

,,Dobře, vzdávám se," řekla znaveně.

Ušklíbl se. ,,Takže jsem vyhrál…" Hleděl na ni, bylo však vidět, že přemýšlí a vychutnává si vítězství. Pak jen zavrtěl hlavou. ,,Škoda, kdybys vydržela ještě chvíli, mohla jsi…" Nedořekl to a prudce jí na rty vtiskl polibek. Lehce je sevřela mezi svými.

Dotkl se jejích boků a odtáhl se, v očích měl náznak nesouhlasu. ,,Teď ne, sotva se držíš na nohou. Vydržela jsi opravdu dlouho, to se musí nechat. Ale…" Odmlčel se a ustoupil o pár kroků.

Proti své vůli zavřela oči a svět se zatočil.

Seděl na kamenném křesle. Jednou rukou si podpíral hlavu a v očích se odrážel plamen nedaleké pochodně. Při podrobnějším pohledu bylo vidět, že se i usmívá. Díval se na dívku, ležící na žulovém podstavci před ním, se zápěstím pevně k němu přicvaknutými řemínky. Nechtělo se mu ji probudit z jeho iluze, skoro si užíval její bezmoc. Jen tam tak seděl a hodiny ubíhaly, když na ni téměř okouzleně hleděl překrásně tmavýma očima.

P.S. : Děkuji své múze jménem Baka-chan.