Paprsky noci II. - Pravda ve stínech

Přicházím s dalším, tentokrát posledním dílem Paprsků.

Jedná se o více než dvakrát tak dlouhou epizodu než předchozí, jelikož jsem poněkud ztratila chuť patlat se s tím na několik dalších částí.

Co bych k tomu řekla: snad jen to, že jsem si psaní tohohle dílka užila, ikdyž mi hlavně u posledních dílů připadalo, že tahle povídka ztratila svou nynější jiskru.

Nebudu už zdržovat, jen upozornění: Neodpustila jsem si na konec menší yaoi * věčná yaoistka se konečně ozvala xD *

---

,,Zdravím tě, bráško," řekl Itachi.

Sasuke na něj jen překvapeně hleděl, neschopen slova. Pevně sevřel katanu ve své ruce. ,,Ty… měl bys být…," zašeptal.

,,…mrtvý, já vím. Jenže tohle je něco jako svět duší. Tedy byl…" dořekl Itachi.

,,Jak si můžeš jen tak přijít a říct ,,zdravím, bráško" po tom, co jsi udělal? To tys mě sem přivedl a to jenom protože…" Sasuke se téměř přestával ovládat.

,,Tak to není, nic nechápeš," přerušil ho opět Itachi tónem, jako by se snažil vysvětlit něco primitivního malému dítěti, což Sasukeho vytáčelo ještě víc, ,,hlavně se nejdříve uklidni. Proto tu nejsem, takže nechci řešit minulost."

Sasuke se nadechl k jedovaté odpovědi, ale pak uznal, že by to nejspíš nemělo cenu. ,,Tak proč tu jsi?" zeptal se už poměrně klidně. Nepřestával ho však propalovat pohledem.

,,Moje duše byla zapečetěna . Spolu s tvým sharinganem, jak sis jistě všiml. Byl kdysi i mojí součástí… Prostě ti chci jen pomoci. Průchod do reálného světa byl zvenčí uzavřen," řekl starší z Uchihů.

Teprve teď si vzpomněl, že mu Shin neřekla onu podstatnou věc. Ale jak ho mohl někdo uzavřít? Byla to její vlastní technika, takže ji nemohl ovládnout nikdo jiný. Proč by to ale dělala?

,,Neřekla ti…všechno," řekl Ulquiorra, ,,cena za to, že někoho…přivede zpět k životu… je její vlastní." Sasuke si pamatoval, jak byla v poslední době podrážděná a pochopil, co vše se rozhodla obětovat. To byla ta její tajemná schopnost. Náhle se mu lehce zatočila hlava. Pochopil, že opravdu nezbývá moc času. Musel se opřít o zeď. Itachi si toho všiml. ,,Je to rychlejší, než jsem myslel…" poznamenal. Přešel k Ulquiorrovi a odemkl mu okovy. ,,Odkud…" začal Sasuke, ale Itachi jen řekl: ,,To tě nemusí zajímat. Já už žádnou chakru nemám, takže to na mě nepůsobí." Vyšel ven. ,,Půjdeme," řekl. Sasuke poklekl k Espadovi. Nemohl ho tu jen tak nechat. ,,Zklamal jsem tě?" šeptl tiše Ulquiorra. Sasuke mu lehce pomohl vstát, i když pochyboval, že bude vůbec moci chodit. ,,Teď to nech být. Co se vlastně stalo? Myslím před tím, než jsi mě našel," řekl. Ulquiorra sklonil hlavu. Neodpověděl.

Sasuke si jen povzdechl. Tohle vyřeší později. Bude ho muset celou dobu nést. Bylo na tom cosi podivně… vzrušujícího. Zlehka se dotkl jeho ruky. Ulquiorra jen ucukl, ale stále se na něj nepodíval. ,,Půjdu sám," řekl, ,,pořád mi zbývá dost síly."

Věděl, že to není pravda, ale nijak to nekomentoval. Bleskově sáhl do kapsy a nahmatal věc, kterou hledal. Vytáhl miniaturní lahvičku, naplněnou narůžovělou tekutinou, s jehlou na konci a zabodl ji do Ulquiorry. ,,Promiň," zašeptal, ,,ale takhle to bude lepší."

,,Nezměnil ses ani trochu…" řekl jen, než se mu bezvládně sesunul do náruče. Beze slova ho vzal a vyšel ven. Tam už na něj čekal Itachi. Změřil si ho významným pohledem, ale nic neřekl. Společně prošli chodbou, o níž by přísahal, že tam předtím nebyla.

Na jejím konci byla malá místnost. Nijak významná, nebýt čtyř hořících svíček na zemi. Byly rozestavěny do neviditelného čtverce, každá v jednom jeho rohu. Pocítil náhlé nutkání, instinktivně už věděl, co má udělat. Sundal si dosud jemně pableskující přívěšek a dal ho Ulquiorrovi kolem krku. Vzápětí uslyšel lehké kovové cinkání jako nějaké zvonky v začínající vichřici.

,,Polož ho sem," řekl Itachi a ukázal doprostřed svíček, ,,je to jen rituál, nic víc. Takže nepotřebuje žádnou chakru."

Udělal to. Cinkot náhle přešel v neustálé bzučení, přesně před hranicí jeho smyslového vnímání. ,,Je to hodně riskantní, nevím jestli to zabere," pokračoval Itachi s lehkým povzdechem. Zavřel oči. Pak sebou najednou škubl. ,,To je…" Hukot ustal. Zablesklo se a světlo ozářilo celou místnost. Vzápětí všichni zmizeli.

Shin se prudce nadechla a otevřela oči. Ruce měla svázané za zády a jen vraždila pohledem postavu před sebou. ,,To jsi neudělal, ty…" zavrčela.

,,Zdá se, že jsi byla nepozorná. Myslíš si, že když uzavřeš průchod, tak ho zachráníš? Moje schopnosti sahají dál, než za tento svět, holčičko," řekl. Jeho hlas zněl jako syčení desítek hadů, slyšela v něm stopy vítězoslavného potěšení. Potlačila úšklebek. Rozhodla se jednat. Věděla, že tyhle pouta blokují jakékoliv techniky, ale s tím počítala. Vymrštila se vpřed a ve chvíli nepozornosti nakopla postavu před sebou. Potom vytasila dýku, skrytou v její pravé botě a přeřezala jí pouta.

Každé spoutání má nějakou slabinu a tohle bylo něco tak prostého… Sykla bolestí, když jí ostrá čepel řízla do dlaně. Sevřela rukojeť. ,,V tomhle mi zabránit nedokážeš," řekla rozhodně. Pozvedla dýku a ostří se zalesklo. Promiň, Sasuke. Promiň mi to, prosí, bratře… Budete si muset poradit beze mě, pomyslela si. ,,Tohle je moje ultimátní technika!" vykřikla. Čepel dýky najednou olizovaly modré plameny. Pak si ji zabodla do hrudi. Ucítila jen, jak jí na ruce stéká krev. Nebolelo ji to, dýka pro to byla speciálně určená. ,,Ty mrcho! Cos to udělala?!" vztekle zařval a vykročil k ní. Jeskyni náhle zalila bělavá záře. Postava před dívkou zasyčela a omámeně ustoupila do stínu.

Po rtech jí přelétl úsměv. ,,Hodně štěstí, víc už udělat nemůžu," zašeptala, než ji opustilo vědomí.

Zavrčel a kopl do už nehybné postavy před sebou, kolem které se teď začala tvořit kaluž tmavé krve. Znamenalo to jen, že si bude muset pospíšit.

Záře pohasla a na jezerní hladině stály dvě postavy. Sasuke zatřepal hlavou a na ramena se mu snesl lesklý prach. Neměl ponětí co se stalo, ale už to nikdy nechtěl zažít. Ten pocit, jako kdyby se rozpouštěl pod paprsky žhavého slunce, byl k nesnesení.

Když si jeho zrak zvykl na tmu a přestaly mu před očima běhat barevné skvrny, rozhlédl se kolem. Pak spatřil bledou postavu na zemi. Přešel k ní a zděšeně na ni hleděl. Cítil, jak se mu skrze boty vsakuje krev. Co jsi to jen udělala? Poklekl k ní a uchopil ji za ruku. Už neměla pulz. Sklonil hlavu, ale nic neřekl.

Ucítil cizí přítomnost, která tu předtím nebyla. Nedal to nijak najevo. Je tu… pomyslel si, ale Espada ho přerušil: Já vím, taky ho cítím. Nedělej žádnou hloupost. Neznatelně přikývl.

,,Je skoro překvapující, že ses dostal až sem. Ale tady to končí," rozezněl se jeskyní hlas. Byl mu povědomý, ale nedokázal ho zařadit.

Pamatuj moje varování. Obnovilo se mi sice reiatsu, ale tenhle vypadá silně, zazněl mu opět myslí jeho hlas.

Najednou se objevil vedle něj. V poslední chvíli uskočil před neviditelnou čepelí. Ta se zasekla do země tam, kde před okamžikem stál. ,,Jestli se Uchihové dokázali jen uhýbat, je mi jasné proč byl nejsilnější klan Listové tak snadno zničen," uchechtl se škodolibě. Nebylo jisté odkud hlas vychází, ozvěna ho nesla rozlehlým prostorem do každého koutu. Věděl, že ho chce jen vyprovokovat, ale přesto zaťal pěsti. Byl odhodlaný udržet si své sebeovládání za každou cenu. Najednou ho něco napadlo. Ustoupil ke břehu jezera až mu jemné vlnky omývaly paty. ,,Teď!" křikl a vyskočil vysoko do vzduchu. ,,Šeptej, Murcielágo," zazněl Ulquiorrův hlas.

Obrovská vlna duševní síly otřásla rozlehlou jeskyní. Ze stropu padaly drobné kameny a vznesl se oblak prachu. Z něj vyletěl stín. Sametově černá netopýří křídla, čepel meče v ruce, bílá maska připomínající helmu a tmavě zelené oči.

Sasuke se nohama odrazil od zdi a závratnou rychlostí svištěl k hladině jezera hluboko pod sebou.

,,Chidori!" V jeho ruce se vytvořila zářivá koule blesků o průměru asi dvaceti centimetrů. Modravé výboje byly tak silné, že mu lehce ožehly konečky vlasů. Jeho dlaň se dotkla vodní plochy. Trvalo to jen okamžik, než jezero zachvátily blesky. Hladina vypadala jako obloha při bouři. Vzduch hučel napětím, voda prudce vířila. Svistot, pískání skoro jako štěbetání nespočtu ptáků.

Uskočil před výboji. Bledě modré světlo osvítilo jeskyni až do toho nejtemnějšího místa. V rohu zahlédl pohyb, jen rychlý jako mrknutí oka. Tam, řekl přes spojení. Espada přikývl. Rychlostí blesku se přesunul postavě za záda a sekl po něm mečem. Neminul. Čepel se zasekla a narazila na odpor. Hlasitě to mlasklo a vystříkl proud krve. Uvědomil si, že jej nemůže vytáhnout. ,,Skončil jsi." Zahlédl jen úšklebek a vzápětí vyšlehl paprsek.

Zhmotnil se o kousek dál. Prudce oddechoval a z pravé ruky mu kapala krev. To bylo těsné. Jsem v pořádku, byla to jen chvilka nepozornosti, vyslal signál Sasukemu.

Boj trval ještě dlouho. Nemělo to smysl, povedlo se jim ho jen nepatrně zranit. Máme jen poslední možnost, řekl Sasuke. Věděl, co to znamená. Byla to technika jen pro nejhorší případ, ale nebyla jiná možnost. Každý z nich vytáhl jeden pečetící svitek. ,,PŘIVOLÁVACÍ TECHNIKA!"

Zvedl se obrovský oblak dusivého prachu a ohlušující rána. Obrysy obrovského zvířete. Ozval se strašlivý řev, který rozptýlil veškerý prach a poryv větru zvedl na jezeře obrovské vlny. Obrovská osmihlavá hydra. Z jedné tlamy jí šlehal plamen. Byla tak velká, že se skoro nevešla do kráteru. ,,Je ti jassssný, že zaplatíššš za přivolání," zasyčela. Byl jedním z nejmocnějších summonů vůbec, nikdo ji dosud plně neovládal. Povídalo se, že byla původním Osmiocasým démonem. Orochi no Yamato.

Sněhově bílé šupiny chrastící o sebe při každém pohybu, se zaleskly. Vzápětí celou jeskyni zaplnily zlatavé plameny.

Sasuke na okamžik zavřel oči, aby se chránil před ohnivou září, a když je opět otevřel vznášel se několik desítek stop nad zemí.,,Asi tě nevidí moc rád, co?" ozval se hlas. Zaklonil hlavu a spatřil nad sebou Ulquiorru, jak ho drží. Trochu zrudl a spolkl jízlivou odpověď. Espada pouze stěží potlačil uchechtnutí. Plameny se v jeho očích zvláštně odrážely a vykreslovaly na jeho bledé tváři světelné obrazce. Vlasy mu vlály v okolním horkém vzduchu a zdálo se, jako by tančily. Celkově vypadal velice odlišně než předtím.

,,Skončíme to," řekl rozhodně. Položil ho na vyvýšenou skálu nad jezerem. Pak se znovu vznesl a napřímil. V očích se mu zračilo odhodlání.

Vzápětí poryv temného reiatsu zacloumal vzduchem a uhasil zlatavé plameny. Jeskyně se opět prudce otřásla a zdálo se, že se zřítí. Závratnou rychlostí vystřelil Ulquiorra z oblaku prachu a kamení. Jeho zlaté oči se dychtivě zaleskly. V ruce držel zeleně zářící kopí, ze kterého přímo sálala stlačená energie. Nikde nikoho neviděl, ani cíp jeho černého pláště. ,,Ještě se uvidíme, zlatíčka… Až trochu vyrostete," řekl syčivý hlas. Zahlédl pohyb a mrštil tím směrem kopí. Následoval ohlušující výbuch a strop jeskyně se konečně zřítil. Sasuke s kašláním vylezl zpod kamenného bloku, který ho jen velice těsně minul. Bylo mu jasné, že dotyčná osoba zmizela, už necítil jeho přítomnost. A to ani nevěděl, kdo to byl.

Ulquiorra se snesl na zem. Z natrženého křídla na zem kanula krev. Sykl a vrátil se do své původní podoby. ,,Stopa jeho duševní síly se ztratila, takže ji nedokážu vysledovat," řekl a lehce otráveně si povzdechl. Všiml si už dávno, že hydra byla pryč, ,,co teď?"

Sasuke mlčel. Neměli kam jít ani nemohli nic dělat.

Kde je Shin? Najednou si na ni vzpomněl. Nikde její tělo nenašel- musely ji spálit plameny.

,,Nejspíš ti už řekla něco o mém minulém životě. Tedy to, co věděla… Není to vlastně nic zvláštního. Jako shinigami jsem byl zabit při jedné z misí a dostal se tak do Hueca Munda." Posadil se a opřel o jeden z velkých kamenných bloků. Pokynul Sasukemu, aby si taky sedl. Udělal tak a bedlivě Ulquiorru sledoval. ,,To Aizen udělal z Shin to, čím byla. Nechtěla už být zdrojem pokusů a vzepřela se mu. Zničil však část její masky a skoro ji zabil. Když se mi začaly vracet vzpomínky z doby v Soul Society a z života ještě předtím, což nebylo tak docela normální, uvědomil jsem si to: Shin je má mladší sestra… Nevypadáš příliš překvapeně…"

,,Došlo mi to docela nedávno a navíc mi to pak sama potvrdila," odpověděl.

,,Zdá se, že ti věřila víc než by jsi tušil… Když jsem si vzpomněl, co se stalo, bojoval jsem proti němu. Nevím vlastně ani pořádně proč, ale cítil jsem, že je to můj nepřítel. Nikdy jsem nechtěl, aby o tom věděla- nedovolila by to. Ale bez šance…" Na okamžik se odmlčel a v očích měl podivný lesk, ,,zbytek už víš." Odvrátil pohled.

Rozhostilo se ticho. Sasuke přemýšlel o Itachim. Viděl ho jen krátkou chvíli, ale přesto měl tolik otázek, které zůstanou navždy nezodpovězeny. Proč mu vůbec pomohl? Nějakým způsobem věděl, že jeho bratr před ním něco tajil a odmítal mu to říct. A to, že tam byl právě on nemohla být náhoda. Co to mělo znamenat?

Ulquiorrovi létaly myslí vzdálené vzpomínky. Někdy až příliš vzdálené. Na dobu, kdy byl shinigami. Těch několik mělo na Shin. Na ten osudový boj. Pak na jeho první setkání se Sasukem. Jeho duše nejspíš hledala pomoc a to ať by přišla odkudkoliv. Něco pro něj znamenal, něco víc než přítele- to věděl. Dostal ho do situace, kdy kvůli němu málem přišel o život, ale nemohl to dovolit. Cítil ze Sasukeho duše ten svíravý pocit bolesti, když ho tam nechal. Poznal už, co znamená opravdová samota a nechtěl, aby si tím znovu prošel i Sasuke, ale přesto to byl jediný způsob, jak ho zachránit.

Pohlédl na Sasukeho. Jejich oči se na okamžik setkaly. Panovalo mezi nimi vzájemné pochopení. Jediný pohled vyjádřil vše, co slova nemohla.

Sasuke si teprve teď uvědomil, jak moc mu chyběl. Cítil z jeho očí prosbu o odpuštění za vše, co udělal. Přinutil se odvrátit pohled od těch hlubokých smaragdových očí, které ho neustále přitahovaly jako magnet. Všiml si, že už dávno vyšlo slunce. Postavil se a oprášil si nepořádek z oblečení. ,,Půjdeme," řekl. Ulquiorra přikývl a také se napřímil.

Později v chodbách, kde dřív Sasuke pobýval se Shin.

Nebýt svíček. Rozmístěných na zdech v nepravidelných intervalech a u nichž bylo záhadou, že nikdy nezhasly, nebylo by vidět víc než pár centimetrů před sebe.

Sasuke seděl klidně s nečitelným výrazem. Ulquiorra si ho ve světle svíčky kriticky prohlížel. ,,Snaž se tou rukou moc nehýbat," řekl, ,,zpětný výboj z Chidori ti skoro rozdrtil zápěstí."

Něco zamumlal, ale neodpověděl. Jindy by se tak nestalo, tak proč teď? Postřehl na jeho tváři lehký úsměv. Byl rád, že v potemnělém prostředí nebylo vidět, jak zčervenal. S jeho sebeovládáním to bylo stále horší. ,,Já… chyběl jsi mi," pronesl s pohledem zabodnutým do země. Ucítil jeho chladný dotek na ruce. Obrátil se k němu. Nastalo hrobové ticho. Napětí stále sílilo.

Pak ho Ulquiorra jemně uchopil za bradu. Cítil jeho mělký dech ve tváři. Chvíli si hleděli do očí. Natiskl se k němu a donutil ho tak položit se na záda. Ale nijak surově. Vtiskl mu na rty krátký polibek. Sasuke skoro nemohl dýchat, jen trochu pootevřel ústa, aby se nadechl. Ulquiorra toho využila vnikl mu jazykem mezi zuby. Pomalu mu sundal košili, nebránil se. Zavřel oči a nechal se unášet tím pocitem, když se ho něžně dotýkal. Neslyšně sykl, když ho zabolela ruka, nijak zvlášť mu to ale nevadilo. Chtěl víc.

Na chvíli se odtáhl. Sasuke ucítil jen chladný závan vzduchu na odhaleném těle. Zachvěl se, ne však zimou, ale očekáváním, nedočkavostí. Pocity, které dosud skrýval, nyní tryskaly na povrch. Cítil, jak ho zevnitř spaluje oheň, měnící na popel vše ostatní: rozum, strach, to chladné sebeovládání, jenž ho provázelo po celý život. Ucítil jeho ruku, jak postupoval stále níž a níž… Slastně vzdychl.

Dál přejížděl rty po jeho obnaženém těle, dotýkal se každého kousku jeho kůže. Jemně ho uchopil za boky a zároveň ho natiskl na studenou zeď, kterou měl za zády. Sasuke uslyšel zvuk trhaného oblečení a vzápětí ucítil, jak se k němu ještě víc přitiskl. Jeho skoro až křídově bílá kůže se ve světle plápolajícího plamene svíčky zvláštně leskla. Nikdy nic podobného neviděl, bylo to vzrušující.

Jemně ho kousl do rtu. Navzdory tomu však cítil, že se poněkud drží zpátky.

,,Nechci ti ublížit," zašeptal Ulquiorra, ,,necháme toho." Naposledy se jejich rty spojily, jen na krátkou chvilku. Trochu rozpačitě se posadil.

Sasukemu se nechtělo skončit, skoro umíral touhou, ale byl vděčný i za tu trochu poznání. Nic neřekl, oheň v jeho nitru zvolna pohasínal s vědomím, že tohle nebylo naposledy.

Ulquiorra se k němu otočil. Zvláštně mu jiskřilo v očích, rebelsky a zároveň zcela vyrovnaně. Po tváři mu přelétl omluvný úsměv. Zvedl se, přešel ke zvolna dohasínající svíčce a jediným pohybem ruky ji zhasl. Sasukemu to nevadilo, viděl ve tmě stejně dobře jako za denního světla. Ten úsměv už jednou viděl: byla to jedna z nejhorších vzpomínek. Tenkrát však nad ním nezářily ty šibalsky se lesknoucí oči. Neslyšně k němu přešel a přehodil přes něj deku. Lehl si vedle něj a skoro neschopen slova na něj hleděl. Objal ho. Někdy dost dobře nechápal jeho pocity, možná to bylo tím, že nerozuměl ani svým vlastním. ,,Dobrou noc," šeptl jen. Nedalo se tu sice poznat kolik je hodin, ale prostě to nějakým způsobem dokázal vždy vycítit. Naslouchal jeho dechu, dokud se nestal pravidelným. Dnes v noci nepotřeboval spát, necítil únavu.

Když už si byl Ulquiorra jistý, že opravdu usnul, potichu se oblékl a vyšel z pokoje i z chodeb. Jen se krátce ohlédl. Vstup do chodeb ,otevřený okolní přírodě, zevnitř působil skoro jako nějaký obraz. Opravdu byl večer, měsíc stál už poměrně vysoko. Nebe poseté hvězdami, jejichž čistotu narušovalo jen pár mraků v dálce, které však do scenérie podivně zapadaly.

Zlehka vyšplhal na nedaleký strom a posadil se na větev vysoko v koruně, až nebylo vidět na zem. Opřel se o drsný kmen a naslouchal šumění listí okolo. Zbývalo jen několik hodin do rozbřesku. Čekal. Co bude teď? Stále mu hlavou běžela tahle jediná otázka, na kterou nedokázal dosud nalézt odpověď. Ale nebylo to příliš důležité. Znehybněl a zavřel oči. Temně černé vlasy mu létaly kolem tváře, když si s nimi pohrával vítr. V tajemném úsměvu se zračil klid, který teď cítil. Jeho dech se zcela zklidnil, konečně naplno pocítil život, který mu byl dosud odepřen. Takhle by to mělo být.

Když se nad obzorem objevily první paprsky zlatavého slunce, seskočil z větve lehce zcela neslyšně jako šelma. Na okamžik zastavil a obrátil pohled směrem ke stromům, skoro až prosebně. ,,Děkuju," zašeptal neurčitě, na tváři se mu krátce zaleskla slza. Potřásl hlavou a ponořil se do stínu chodeb. Přívěšek na jeho krku se zelenkavě zaleskl.

Ohnutá stébla trávy se vzápětí narovnal a zmizely tak stopy mířící mezi stromy.

Tmavá hříva vlasů zavlála tmou jako hladina jezera barvy havraních křídel. Byla přesvědčená, že ji viděl, ale to bylo nemožné. Nikdo ji nemohl vidět, dokonce ani on. Naposledy pohlédla směrem k chodbám. Sem už se nikdy nevrátí. Posmutněle sklonila hlavu. ,,Sbohem," pronesla měkce a zavřela oči- na okamžik je tak skryla, tmavě zelené připomínající dva smaragdy. Nemohla si dovolit žádné slzy, ale přesto jim nezabránila. Zaleskly se ve tmě jako krůpěje stříbřité rosy v trávě u jejích nohou. Jediná připomínka její minulosti.

Do vzduchu se vznesla záplava okvětních lístků z nedaleké louky. Vířily a tančily kolem v neviditelných spirálách. Pak je vítr odvál pryč, ale nikdo už mezi nimi nestál.

Hluboké ticho bylo narušované jen zpěvem prvních ranních ptáků a štěbetáním veverek kdesi v korunách majestátných velikánů lesa. Kousek odsud zurčel potok. Voda se líně valila přes kameny a mizela kdesi v dáli. Vzpomínky ztracené a znovu nalezené. A také ty zdánlivě zapomenuté, stejně jako přítomnost tajemné dívky jménem Shin.

Toť vše. Doufám, že jste si to alespoň trochu užili, děkuji všem za pozornost a omlouvám se za případné pravopisné chyby- nečetla jsem to po sobě.

Jak jsem slíbila, v plánu mám další povídku (tentokrát se rozhodně nebudete nudit^^), ale to až za nějakou dobu...

P.S.: Taky mám v záloze pár jednorázovek a to hlavně pro fanoušky Itachiho ;).