Paprsky noci II.- Na rozcestí

Další díl je na světě. Byl hotový už docela dlouho, ale já prostě neměla z různých důvodů čas.

Příští díl bude poslední a abych do něj nacpala celkové rozuzlení + pár dalších věcí, bude nejméně dvakrát tak dlouhý než ostatní dosud vydané, čemuž také bude samozřejmě odpovídat datum vydání. Po dokončení mám v plánu pár dalších jednorázovek.

Opět děkuji všem, kteří čtete moje povídky, za podporu. Dáváte mi vůli psát dál, za což jsem nesmírně vděčná.

Zatím sayo, Shirayuki.

---

Nevěděl, kolik už uplynulo času. Možná týden nebo jen pár dní, na místě jako je tohle se to nedalo skoro poznat.

Jeho zranění se hojilo poměrně rychle, ale byl tu jeden problém: nebude moci nějakou dobu používat sharingan. Vždy, když se ho pokusil aktivovat, nešlo to. Neudržel ho déle než pár vteřin, poté ho zaplavila nevysvětlitelná bolest až se mu zatmělo před očima. Shin říkala, že ho musel Madara nějakým způsobem zapečetit, ale nemohla přijít na to, jak ji zrušit.

Smířil se s nevyhnutelným a pracoval teď na svých bleskových technikách. Jak zjistil, Shin díky svým různorodým schopnostem představovala skvělého soupeře. Nepodařilo se mu však dosud zjistit, jak k nim přišla ani nic dalšího o její minulosti. Na podobné otázky se obvykle tvářila, jako kdyby jí předhodil několik dnů starou mršinu a při jejich společných cvičeních mu to oplácela téměř zdánlivou a poměrně viditelnou snahou ho zabít. Proto už se jí raději na nic neptal. Navzdory tomu však poznal, že se na ní cosi změnilo. Byla velice podrážděná a její nervozita se stupňovala od doby, co se objevilo to světlo.
Jejich úkryt představovala poměrně spletitá síť chodeb a jeskyní. Převážnou většinu času byla Shin kdesi v tomto bludišti, nikdy ale nevycházela ven z chodeb. A výslovně mu zakázala, aby ji kdykoliv sledoval. Kdykoliv jindy by jí neposlouchal, ale vycítil, že by to nemělo cenu.
Až jednou, když přemítal o své minulosti, za ním přišla. Vynořila se ze stínu a beze slova na něj chvíli hleděla. ,,Pojď se mnou," řekla jen. Zvedl se a následoval ji oním spletitým labyrintem. Sám se nejednou divil, jak dokáže najít cestu zpět do té samé místnosti. Došli až do části, kde nikdy předtím nebyl. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a zdi byly na dotek poměrně slizké. Znatelně se ochladilo. Slyšel jen monotónně pravidelné odkapávání vody ze stropu do jedné z nesčetných louží na zemi, které se v tichu nepřirozeně rozléhalo.
Do jedné z nich právě nepozorně šlápl. Ucítil, jak se mu pod nohou pohnulo cosi holého a oslizlého, až málem uklouzl. V tu chvíli byl rád, že neviděl co to bylo a ani to vědět nechtěl.

Dál následoval postavu před sebou. Jako kdyby proplouvala temnotou, zcela nepozorovaně, šelma číhající na kořist. Právě když si myslel, že už větší tma být nemůže, chodba nečekaně vyústila.
Jasné světlo měsíce v úplňku dopadalo dovnitř skrze kráter zhruba sto stop nad nimi. Jako výřez hvězdného nebe zasazený do temného plátna. Svit ozařoval jinak potemnělou jeskyni a odrážel se na hladině podzemního jezera. Jeho plocha byla hladká a klidná jako zrcadlo, vyleštěné do samé dokonalosti. Tyrkysová voda byla tak čistá, že bylo vidět až na písčité dno. Jeho hloubka se zdála jen něco okolo dvou metrů, ale ve skutečnosti však musela být větší než dvacet stop. Vidět byla jen část břehu, zbytek se ztrácel kdesi v hlubinách podzemí. Nízko nad ním se klenula skála, na jejíž spodní straně se odrážela čirá hladina jezera.

Sasuke pohlédl na Shin, která mezitím přešla ke břehu. Než stačil něco udělat, vytáhla ze záhybů svých šatů dýku se slonovinovou rukojetí a tyrkysovým kamenem v hrušce, a řízla se do předloktí. Se zcela kamennou tváří lehce pozvedla ruku a nechala krev skanout na hladinu jezera. Rudá barva chvíli vířila ve vodě, než s ní úplně splynula.
Na poklidném jezeře náhle vzplanul oheň. Postupně se šířil do podivného obrazce, který mu byl povědomý. Pak si to uvědomil: byl to ten samý znak, který se objevil v jeskyni potom co se vrátil z Hueca Munda.
,,Pojď sem," vyzvala ho a pokynula mu nezraněnou paží. Přešel k ní. Položila mu ruku zlehka na hruď. Cítil, jak do něj proudí neznámá chakra. Byla úplně jiná, než jakákoliv, kterou dosud viděl. ,,S tímhle dokážeš ovládnout Devítiocasého," řekla klidně. Chtěl se jí na něco zeptat, ale když v jejích očích postřehl varovný záblesk, nechal toho.

Mlčky ukázala směrem k onomu ohnivému symbolu. Přešel po hladině a postavil se na něj. Oheň se kolem něj jen neškodně obtáčel, ale nepohasínal.
,,Pošlu tě za ním. Jak jsem řekla, vím kde je," řekla, ,, s mou chajdou potlačíš Kyuubiho. Jak sis nejspíš všiml, je trochu zvláštní. Musíš ho ale najít, ten přívěšek ti v tom pomůže. Nemám ponětí co dělat dál, na to zkus přijít už sám. Nesmíš tam ale zůstat příliš dlouho, jinak z tebe to místo vysaje život a už se nebudeš moci vrátit. Kolik máš času, poznáš sám. Až umřeš, čas vypršel."

,,Ale proč nejdeš se mnou?" zeptal se.

,,Nemůžu. Je to součást mé techniky, nesmím porušit pravidla," odpověděla s lehkým povzdechem, ,,prostě už běž."

Než stačil něco říct nebo udělat, zablesklo se a on zmizel.
Shin osaměla. Náhle bylo ticho, jen lehké zurčení vody kdesi nedaleko.

,,Spoléhám na tebe, Sasuke," zašeptala a letmo se usmála. Vzápětí ucítila na kůži pod krkem chladnou ocel. Nepatrně se napjala, ale neotočila. Přesto však cítila, jak jí po krku stéká horká krev.
,,Velmi dobře provedeno. Ale co když tě tu tvoji ultimátní techniku nenechám dokončit?" zasyčel jí těsně vedle ucha čísi hlas. Neodpověděla, jen pevně sevřela dýku ve své ruce.

Probral se a zjistil, že leží na zemi. Nepřekvapilo ho, když okolo sebe uviděl ten samý znak, skrze který se sem dostal.
Pomalu se zvedl a rozhlédl se kolem. Byla to tmavá, poměrně prostorná místnost bez jakéhokoliv nábytku. Světlo sem dopadalo pouze jediným malým okénkem kousek od stropu. Kamenné zdi byly nahrubo opracované, s různými ostrými výčnělky. Bylo tu chladno a vlhko. Před sebou uviděl vstup do neznámé chodby. Vydal se jím. Procházel spletitou sítí chodeb, které se různě větvily. Bylo tu nepřirozené ticho, nikoho nepotkal.
Po nějaké době, když už si byl jistý, že navždy zabloudil, začal jeho přívěšek podivně světélkovat. Malé záblesky postupně sílily až do jasného a ostrého zelenkavého světla. Nevěděl co to znamená, ale něco mu říkalo, že už je blízko svého cíle. Skutečně, po chvíli se chodba přestala stáčet a skončila. Na jejím samém ústí se nacházela zamřížovaná cela. Tasil katanu a přesekl mříže. Než dopadly na zem, bleskově je chytil, aby nenadělal žádný hluk a zlehka je opřel o zeď. Vzniklým otvorem se protáhl dovnitř. Cela neměla žádné okno a byla menší než ta, ve které byl prvně, proto chvíli trvalo, než jeho oči přivykly přítmí. A tam, připoutaný železnými okovy ke zdi, byl Ulquiorra. Měl skloněnou hlavu a vlasy mu spadaly do tváře. Nehýbal se a zdálo se, že ani nedýchá.
Sasuke k němu přistoupil. Prohlédl okovy, které byly tak těsné, až Espadovi do krve rozdíraly zápěstí. Chtěl přeseknout řetězy, když si ale všiml tenkých vláken chakry, kterými byly omotané. Nevěděl, co by se stalo kdyby je přerušil. Obestřel ho pocit zoufalství. Jakoby na nějaký neviditelný signál se Ulquiorra náhle pohnul. Lehce pozvedl hlavu a hleděl na něj. V jeho nepřítomném pohledu náhle postřehl jakousi jiskru života. Z koutku úst mu odkapávala tmavá krev. ,,Sasuke…ty…" zašeptal nejasně. ,,Raději nemluv. Musíme se odsud dostat," řekl Sasuke, ,,Shin mi všechno řekla." Zahlédl na jeho tváři letmý úsměv. ,,Všechno určitě ne," pronesl. Neodpověděl. Rozhodl se zariskovat. Položil ruku na jeden z okovů a vyslal do něj nepatrný výboj Chidori. Cosi v něm cvaklo a uvolnil se.
Najednou sebou Ulquiorra trhl. ,,Musíš pryč…nech mě tu a běž…je to…past," řekl namáhavě.
Než si Sasuke stačil uvědomit dosah jeho slov, jakási neviditelná síla ho odhodila několik stop daleko, až prudce narazil do zdi a malátně se sesunul na podlahu. Zvonilo mu v uších a zatmělo se mu před očima. Nejasně před sebou uviděl postavu, zahalenou ve stínu. ,,Díky, že jsi přišel. Čekal jsem docela dlouho," pronesla. Ten hlas znal. ,,Byl mu vyjmut Kyuubi, už mu nezbývá moc času. Neměl by ses snažit oddálit nevyhnutelné. Jsi stejně naivní jako kdysi…" pokračovala postava a zlehka kývla směrem k Espadovi. ,,no asi bych se ti měl představit. A mimochodem: těch řetězů bych se už raději nedotýkal, byly speciálně upravené, aby odváděly chakru. Takže pokud nechceš omdlít, už na ně nesahej." Zahlédl záblesk temných očí, které ho upřeně sledovaly zpod kápě, i lehký úsměv beze stopy humoru, který mu pohrával ve tváři. Pak se dotkl kapuce pláště, dosud mu zakrývající tvář, a sundal si ji.