Noc vlčice

Zdravím, drazí čtenáři.
Tak trochu jsem se nudila a na mysl mi přišel úryvek pro nějakou povídku (arigato Baka- chan, jelikož mě to napadlo díky ní, takže jí to věnuji :) ). Je to moje absolutně první FF, kde jsem se trochu uvolnila,. Taková malá předehra před mým dalším chystaným velkým projektem.
Je to jen jednorázovka, takže pokračování nečekejte. Yosh, snad se Vám bude líbit ;).

---

Probudila se uprostřed noci. Měsíc v úplňku jí svítil do očí a nenechal ji spát. Skrze otevřené okno vanul vlahý večerní vánek. Byla tma, odhadovala, že do úsvitu zbývá ještě dost času.

Otočila se na bok a chvíli hleděla na úplněk. Byla jasný jako už dlouho ne, se zářivým kruhem okolo.
Ticho, narušované jen jeho mělkým oddechováním vedle ní. Pohlédla na něj, fascinovaná téměř každým jeho rysem. Ve spánku vypadal tak mírumilovně, až zranitelně. Lehce se pousmála a posadila se. Tenká deka, kterou byla dosud přikrytá, jí sklouzla z nahého těla.
Postavila se, přešla k balkónu a otevřela dveře.
Světlo měsíce ozařovalo její rysy a obklopovalo ji jako bělostná aura. Vstoupila na balkón a vylezla na zábradlí. Vítr se obtáčel kolem každičkého kousku její kůže a čechral jí dlouhé temné vlasy, spadající na útlá ramena.
Zavřela oči a nadechla se. Krev jejího klanu se v ní začínala vařit. Je čas jít na lov.
Nakrátko se na něj ohlédla a na tváři se jí objevil šťastný úsměv. Potom se zahleděla zpět k obzoru, na temné záhadné lesy, táhnoucí se neznámo kam.
Skočila.
Cítila stále ten pocit volnosti, jenž jí prostupoval po setmění, tuto noc silnější než jindy. Vzduch jí vanul kolem uší, když ladně padala. Zlehka dosedla na měkkou lesní půdu, nevydajíc při tom ani sebemenšího zvuku. Pod chodidly příjemně cítila jemný a pružný mech.
Jediným nádechem nasála každý pach z okolí desítek metrů. Postřehla, že nedaleko zurčela tichá bystřina, líně plynoucí přes kameny. Tam by měla být nějaká potrava.

Napřímila se a v modravých očích se jí hladově zablesklo. Tvář se jí krátce zkřivila zvířecím úsměvem, když odhalila lesklé špičaté tesáky. Pak se rozběhla oním směrem. Běžela zcela nelidskou rychlostí. Zdálo se, že se ani nedotýkala země, ale přesto jasně cítila, jak i tím nejmenším koskem půdy proudí energie. Ladně, skoro kočičími pohyby se proplétala skrze stromy. Vychutnávala si ten pocit, když si mohla dělat co chce.
Tu spatřila svou kořist. Neslyšně zastavila a přikrčila se. Něco ji však muselo prozradit, nejspíš jakýsi zrádný závan větru, který se náhle otočim směrem od ní. Srnec zvedl hlavu od pití, zastříhal ušima a dal se na útěk.
Zmocnila se jí síla jejího rodu, již v sobě tak dlouhou dobu potlačovala. Brněla ji každá buňka v těle, rezonovala nedočkavostí. Po těle se jí šířila ohnivá touha, spalující vše na popel, včetně sebeovládání. Nehty se jí prodloužily do ostrých drápů barvy padlého sněhu, kůže porostla hustou načechranou srstí bělostnou jako svit měsíce na jezerní hladině. Kosti v těle měnily svůj tvar a velikost, na dlaních měla měkké polštářky. Proměna byla dokonána během pár vteřin. Nebyla tak úplně normální představitelkou své rasy, hlavně díky své barvě. Při lovu to bylo dost nepraktické, mohl ji kdokoliv z dálky vidět. Ale naučila se žít s tím, že je vyjímečná.

Z křoví vzápětí vyrazila zářivě bílá vlčice. Modro- šedé oči, jindy tak klidné, nyní z nich prýštěla nezvladatelná touha po krvi. Bleskově vyrazila vpřed za srncem. Míhala se mezi stromy, její srst se leskla a vlnila jako tekuté stříbro.

Dohonila ho během několika málo okamžiků. Zadníma nohama se odrazila od země, skočila na něj a její tesáky se mu hladově zakously do krku. Srnec se pod její vahou zapotácel a upadl. Několikrát trhla hlavou a zlomila mu tak vaz. Pozvedla hlavu a vítězoslavně zavyla k měsíci. Z tlamy jí hrozivě odkapávala krev a třísnila její bělostný kožich. Vyjádřila tak veškeré emoce, které jí v tu chvíli zmítaly a zároveň i výzvu pro všechny, kdo by se jí opovážili postavit.
Pak se pustila do jídla. Okolo tekla krev a špinila nahnědlou zem. Rvala maso od kostí se zručností řemeslníka, dělající svou práci již mnoho a mnoho let. Když se nasytila, světlo v jejích očích pohaslo. Cosi zavrčela a odtáhla zbytky své kořisti do nedalekého křoví. Vydala se na okraj skály, kde často přemítala o minulosti. Ocasem zametla prach okolo a lehla si, s čenichem položeným na předních tlapách. Nepřítomně sledovala hvězdné nebe, jenž se jí tajemně odráželo v lesklých očích.

Jak moc by si někdy přála vrátit se ke své rodině. Ale nemohla a dobře to věděla. Na druhou stranu ničeho nelitovala, vždy si připadala tak nějak odlišná od ostatních. Sama si to vybrala. Bylo neslýchané, aby se vzepřela vůdčí alfa-vlčici. Tím, že zachránila život člověku, porušila pravidla. Dosud si jasně pamatovala, když ho našla při své cestě na lov. Měl mnoho vážných zranění a byl v bezvědomí. Nemohla ho tam jen tak nechat. Skryla ho tedy před svou smečkou a starala se o něj. Když se probral, řekla mu, kdo ve skutečnosti je. Přijal to s absolutním klidem, ne jako většina lidí. Uvědomila si, co opravdu chce: být s ním. Proto odešla, milovala ho a to se nikdy nezmění.

Potřásla hlavou a vrátila se tak do reality. Otráveně zamručela, bylo nebezpečné takhle se toulat ve vzpomínkách. Pohlédla k horizontu, který se nyní pomalu začal vybarvovat. Měla by se vrátit.
Seskočila ze skaliska a vydala se zpět. Elegantně vyskákala po kamenech až na balkón. Stín, který se odrážel na zemi se zamihotal a na místě vlčice stála dívka. Tiše za sebou zavřela dveře a vklouzla zpět pod deku. Poznala, že už nespí. Zavřela oči a na rtech ucítila polibek. Jemně ji k sobě přivinul. Pak jeho dotek, když přejížděl po ladných křivkách jejího těla, skrytých pod rouškou noci. Zrychlil se jí tep a natiskla se k němu ještě víc. Vydechla, když se dotkl citlivého místa.
Miloval ji, jako křehkou květinu. Vychutnával si každý okamžik kdy byli spolu. Okouzlovala ho, pro něj to byla ta nejdokonalejší bytost na světě. Její kůže byla nepatrně horká, jako by měla horečku. Láskyplně ji hladil ve vlasech.
Cítila, že se pomalu a jistě propadá do říše spánku. Zbývalo jen pár hodin do úsvitu, měla by se alespoň trochu vyspat, aby měla nějakou sílu pro další cestu. Nemohli být příliš dlouho na jednom místě.

Slastně přivřela oči a plně se mu poddlala. ,,Itachi..." vzdychla tiše v polospánku. Na rtech stále cítila jeho polibky, chutnající po medu a rozdrceném borovém jehličí.