Učitel lásky - konec

Za 1) Je to totální blbost, vážně už téhle povídce nedokážu vrátit její původní kouzlo.

Za 2) Polovinu jsem psala před půl rokem a teď jsem se k tomu vrátila, asi to bude hodně znát, že ta první je horší.

Za 3) Možná ty chyby nevidíte, ale já ano: velké množství dialogů, často opakované to, co bylo už dávno řečeno a časté měnění charakterů. Z Naruta měl být hajzlík, teď je z něj milující člověk, prostě jsem to zvrtala, ale vážím si toho, že vás to pořád baví. Jinak bych to ani nepsala.

Takže pro Hizukimaru a ostatní další díl.

---

Sasuke se snažil tempo zpomalit, aby si ten polibek mohl co nejdýl vychutnávat, ale Itachi byl opačného názoru, jako by tovšechno chtěl mít už za sebou.Jeho touhla byla sice stejná jako ta Sasukeho, ale mozek používal víc než láskou zamořené srdce.

,, To by stačilo, " řekl a odstrčil Sasukeho od sebe.

,, Dobré ráno." Itachiho žena..možní i láska? Na tuhle otázku snad ani Sasuke odpověď znát nechtěl. Podíval se na ni co nejpřívětivěji, ale ve skrytu duše ji chtěl vidět někde na dně jámy, ze které není úniku.

,, I tobě. Hikari ještě pořád spí?"

,, Asi jo, večer křičel ze spaní, tak to teď nejspíš dospává. Chtěla jsem vám udělat snídani, ale koukám, že jste se obsloužili sami."

,, Kdepak, to jsem byl jen já. Sasuke si neumí uvařit ani vodu na čaj, " řekl Itachi posměšně.

,, To není pravda!!" Sasuke nevěděl, jestli má nejdřív pořádně řvát anebo po něm rovnou něco hodit.

,, Tati, když řvu já, tak mě komanduješ, ale u Sasukeho se jen směješ."

,, Hikari, ty už jsi vzhůru?" opustil Itachi od tématu.

,, Jo. Půjdeš mi dneska konečně ukázat Konohu?" Podíval se na Itachiho prosebně.

,, Ne, zítra mám misi, musím se připravit."

Sasuke zbystřil všechny smysly. Zítra má Itachi misi, zítra mu tedy musí vzít ženu a syna. Ideálně načasované. Další čekaní by nejspíš nevydžel."

,, Aha, ale se Sasukem nikam nejdu."

,, Ani nemusíš, nemám na umsrkance, jako seš ty, čas."

,, Tati! Sasuke se do mě naváží!" stěžoval si Hikari Itachimu, ten jen otočil oči v sloup a zmizel.

Sasuke se zvedl od stolu, aniž by oznámil, kam jde a kdy se vrátí, odešel. Původně se chtěl procházet a přemýšlet, jak ten hrůzný čin spáchá, ale dopadly na něj myšlenky typu: mám to vůbec udělat?

,, Když to neuděláš, tak budeš do konce života nešťastný a já tu zůstanu trčet navěky."

,, Áááá, Hinato, čteš mi myšlenky?"

,, Ne, ale tvůj výraz mluví za vše."

,, Zmizni, můžu si myslet, co chci."

,, Nikdo netvrdí opak, ale znovu se zamysli. Mít Itachiho jen pro sebe, i kdyby tě nenáviděl...Dlouho mu ta nenávist nevydrží, vždyť si jeho milovaný bráška...a to nezmění smrt jeho ženy ani syna...ani to, že si je zabil ty."

,, Ještě jsem je nezabil a nejspíš to ani neudělám, " namítl.

,, Jak chceš, nutit tě nemůžu. Jak dlouho můžeš žít? Sedmdesát - osmdesát let?....Tak dlouho se budu dívat, jak trpíš."

,, Přestaň. Ještě se určitě vyskytnou příležitosti, jak se jich zbavit."

,, Já myslela, že chceš s Itachim strávit co nejvíc času, ale takhle ti ho jeho podařená rodinka užírá. Nemyslíš si, že si zasloužíš být konečně šťastný? A ten, kdo by ti to měl všechno vynahradit, zatím tráví čas s malým provokatérem a ženou, kterou vlastně ani nemiluje, přitom by ho mohl trávit s tebou. Vlastně se ani nemusí dozvědět, že si je zabil ty.."

,, Hinato, radši už mlč. Dělá se mi z tebe zle, " řekl znechuceně, ale bylo na něm vidět, že nad tím plánem uvažuje.

,,Zmizni, chci být sám! Sám se rozhodnu, co udělám! Sám, rozumíš tomu?!"

Hinata se jen nevinně usmála a skutečně zmizela. Uvědomovala si, že Sasukeho minimálně nasměrovala na cestu, kterou si pro něj vybrala. Zbytek už je na něm.

Sasuke chodil a uvažoval. Uvažoval nad svým osudem - minulostí, přítomností i relativně možnou budoucností. Nic z toho nevypadalo příliš růžově. Minulost byla snad ta nejbolestivější část jeho života a zároveň ta nejkrásnější. Věděl, že někoho má. Někoho, komu na něm záleží...matka, otec a v neposlední řadě bratr, který mu všechnu tu jistotu bez mrknutí oka sebral. Tehdy se jeho život obrátil vzhůru nohama. Všechno, co miloval, všechny, které miloval, už neměl nikdy spatřit. A nejkrutější na tom všem bylo, že mu to všechno ze srdce vytrhl vlastní bratr, kterému věřil, kterého miloval a....kterého miluje. Přítomnost a s ní těžké rozhodnutí. Má být konečně šťastný? Ale za jakou cenu? Konečně může Itachimu všechno vrátit..všechnu tu bolest a utrpení. Co když ale zjistí, kdo mu vzal jeho ženu a syna? Co potom?

Budoucnost zavislá na přítomnosti a na jeho rozhodnutí. Podle toho, jak se nyní zachová, takový i bude. Může být hůř, ale může být i líp, ale opět - za jakou cenu?

Nevěděl, co s tím. Nejlíp udělá, když to probere ze všech stran a úhlů. Nechá je žít - Itachi bude nejspíš spokojený, i když bude žít se ženou, kterou nemiluje. Pořád tu bude jeho syn a bratr, se kterým nemůže být, tak jak by si představoval, ale bohatě mu postačí vědomí, že ho má vedle sebe. Zabije je - Itachi bude nešťastný, když nezjistí, kdo to udělal, zůstane se svým mladším bratrem šťastný až do smrti. Když zjistí, že mu syna a ženu vzal vlastní bratr, bude nešťastný, ale časem to přebolí a bude si muset uvědomit, že

on se kdysi nezachoval o nic líp. A nakonec je čeká snad šťastná budoucnost.

Druhá možnost se zdála lepší, ale všechno nemusí v budoucnosti vypadat tak, jak si to právě představil. Může to být úplně jinak. Co na tom záleží? Nějak bylo, nějak bude...

,, Sasuke?"

,, Jo?" Ani se na Hikariho nepodíval. Ten spratek mu vadil, víc než Sakura s Ino dohromady.

( Toto jsem napsala před půlrokem a něco. Teď by to mělo být lepší, ale ne o moc.)

,, Táta s tebou chce mluvit."

,, Jo, hned přijdu." Zvedl se po necelé minutě, aby se dozvěděl, co po něm bratr může chtít. ,, Potřebuješ něco?" zeptal se tiše.

,, Jo, bráško...buď hodný kluk, ano?"

,, Proč to říkáš? Bojíš se, že ve vzteku řeknu tvojí ženě a synovi, co mezi námi bylo?"

,, Tak jsem to nemyslel. Promiň, prostě...to máš jedno. Můžeš jít."

Jak rychle přišel, tak i odešel.

Počkal, až Itachi opustí dům, aby se mohl zabarigkádovat ve svém pokoji. Sedl se na postel a do rukou vzal svou katanu, které vděčil za mnohé. Přemýšlel, jaké uvolnění by mu přineslo useknutí dvou nevinných hlav. Na obraz mu při tom stále přicházela smrt jeho vlastních rodičů. Zachová se stejně jako jeho bratr před několika lety?

Jenže Itachi to nedělal pro sebe, ale pro nej, pro svého bratra. Zatím co on tu myslí jen na sebe a své uspokojení...Co na tom? Zaslouží si být šťastný...

Noc byla tichá a chladná, stejně jako jeho úmysly. Čekal, až všichni půjdou spát, aby mohl ve spánku přerušit jejich vlezlé životy.

Protože mají ženy přednost, vstoupil nejdřív do ložnce bratrovy ženy.

Vypadala, že spí. Jen s jednou rozmáchl katanou a jedním seknutím oddělil hlavu od těla. Po tom vzal do ruky nejbližší kus látky, aby jím mohl sejmout krev ze zbraně. Jen, co byla katana bez jediné kapky krve, se vydal do Hikariho pokoje. Sklonil se nad ním, aby zjistil, jestli spí.

,, Sasuke, co tu chceš?" zeptal se ho rozespale.

Neodpověděl mu. Upřímně ho zaskočilo, že nespí.

,, Běž pryč!" zakřičel na něj Hikari pobouřeně.

,, Hned...až tě zabiju."

,, Děláš si srandu? Mami!"

,, Ta už se nevzbudí," řekl bez známky smutku nebo lítosti.

,, Nech mě být!" Vyskočilz postele a utíkal pryč.

Sasuke se vydal pomalým krokem z aním, věděl, že tohle malé děcko, je proti jeho schopnostem bezmocné.

Hikari se snažil dostat ke dveřím, ale na schodech se mu zamotaly nohy, a tak se stalo, že letěl po hlavě dolů. Sasuke k němu došel sebejistým krokem. Přiložil mu katanu k hrdlu a vykonal na něm svůj rozsudek. Po tak dobře odvedené práci se šel sednout do křesla a přemýšlel, jestli má Itachimu říct pravdu anebo lhát. Koneckonců, mu Itachi lhal skoro celý život. Proč by měl tedy říkat pravdu? Neviděl důvod.

Počkal do třetího dne, než se Itachi vrátí z mise, to si do očí chtěl nasypat pepř a předstírat strach. Opět by byl tím jediným, který přežil, ale nedokázal se přinutit ke chvění nebo jinému příznaku strachu. Nezbylo mu nic jiného, než s pravdou ven.

Vchodové dveře se pomalu otevíraly, dovnitř vešel unavený muž se šťastným úsměvem. Konečně byl doma. Pocit štěstí bohužel netrval dlouho, jen co vešel, musel spatřit torzo vlastního syna. Ohromen žalem se svezl k zemi. Hned ho napadlo, že jeho žena ještě možná žije. Po vstupu do ložnice a při pohledu na tělo v mírně pokročilém rozkladu, to zavrhl.

,, Sasuke!" zavolal a doufal, že jeho bratr bude v pořádku.

,, Vítej doma, bráško," řekl bez známky smutku.

,, Co se to tu stalo?"

,, Pomstil jsem se," řekl prostě.

,, Sasuke!" zakřičel Itachi zoufale, ale víc než bratra vnímal vlastní žal.

,, Teď jsme si kvit. A před námi je jen společná budoucnost. Nechceš mě políbit?"

Neměl k tomu co říct. Oči mu těkaly z místa na místo, jak mu hlavou vířily různé myšlenky. Na jednu stranu mu rozuměl, chtěl se jen pomstít. Jenže to byla jeho rodina, která se ničím neprovinila, nikomu ublížit nechtěla. Zatímco jeho a Sasukeho rodiče plánovali strašné věci.

Se slzami v očích se k Sasukemu naklonil a svými rty přejel po jeho. Nevěděl, jestli zešílel, nebo je jen zoufalý. Nechápal své jednání, snad ho ani chápat nechtěl...

Hinata nikdy nedošla klidu. Nedokázala Sasukemu pomoct tím správným způsobem. Mnohokrát ho navštěvovala, mnohokrát se k němu snažila promluvit, mnohokrát ho přemlouvala, aby s ní žádal boha o odpuštění.

Nic nepomáhalo. Sasuke ji už neslyšel. Svými špatnými radami nejspíš přetrhla pouto mezi nimi.

Dál spolu žili Itachi se Sasukem, ale ten žal a ta nenávist mezi nimi už nikdy nezmizely.

The End

Tak mě zasypte kritkou. Nepište, že to bylo uspěchané, protože to vím sama ;).