Paprsky noci II. -Záblesk naděje

Jak jsem slíbila, tak také činím. Snažila jsem se dát něco dohromady, výsledek je poměrně slušný. Na další díl si asi trošku počkáte (vážně netuším jak dlouho, ale teď na to prostě nemám hlavu, takže to neřešte :) ), jelikož mám sice prázdiny, ale moje blbá maličkost se dobrovolně přihlásila na školní kolo biologické olympiády (ikdyž mi bylo řečeno, že je to dost těžké a chce to kvalitní přípravu) a po příchodu domů jsem zjistila, že musím nastudovat asi 100 stránek přípravného materiálu...mno, snad se z toho nezblázním :).
Jinak k tomu snad není co říct, jen že tentokrát žádný bonus *muhehehe* a přidala jsem další postavu (až to budete číst: není to ta co si myslíte, ostatně se to na konci dozvíte sami...).

P.S.: Rozhodla jsem se dát každé kapitole nějaký název, aby v tom byl trochu přehled...

---

Dny ubíhaly a Sasuke se cítil osamoceně více než kdy dřív. Madara se stále neobjevoval a jakákoliv snaha ho nalézt k ničemu nevedla. Věděl ale, že se pokusí dokončit to, co předtím začal.

Snažil se zapomenout, ale ve chvílích samoty, které byly stále horší a horší, to prostě nedokázal. Slyšel jeho hlas a když zavřel oči, viděl ho před sebou. Ztratil jakoukoliv chuť dál žít. Část jeho já se však odmítala vzdát.

Zkoumal místo, kde se díky přívěšku objevil. Už nepochyboval, co ho zachránilo. Na zemi byly nakreslené podivné symboly, které nikdy předtím neviděl. Ve vzduchu stále cítil zvláštní napětí, jakési neviditelné chvění. Musel se před tím výbuchem teleportovat a ty znaky v prachu na zemi s tím nějak musejí souviset.

Prostupoval jím pocit beznaděje. Nedokázal přijít na nic, co by mohl udělat.

A najednou se to stalo. Ležel a bezcílně zíral do stropu s přívěškem okolo krku. Bezděčně se ho dotkl a myslí mu jako blesk projela vize.

Temná pochmurná ulička. Ticho až na pár nejasných zvuků. Paprsky vycházejícího slunce odhalily tajemnou zahalenou postavu, sedící u zdi se skloněnou hlavou, takže nebylo vidět kdo to je. Náhle se pohnula a pozvedla k němu pohled.

Vycházející slunce ozářilo bledou tvá. Zpod kápě na něj netečně, téměř zlomeně hleděly překrásné smaragdově zelené oči, rámované temně černými vlasy. V tom okamžiku věděl, co musí udělat.

S trhnutím se probral. Jemně se zachvěl vzrušením. Náhle ucítil cosi chladného. Sundal si přívěšek a podíval se na něj. Na dotek byl ledově studený a zevnitř krystalu tajemně zářilo zelenkavé světlo.

Cítil, jak do něj proudí příval energie. Rozbrněl se mu každý kousek těla. Zahnal jakékoliv negativní pocity. Únava, zoufalství, beznaděj- to všechno bylo pryč.

Znovu si nasadil řetízek a vstal. Vzpomněl si, když si poprvé všiml Ulquiorrova přívěšku. Když se zeptal, odkud ho má, odpověděl: ,,Střípek minulosti, který nalézá ztracené." Nebylo mu úplně jasné, co tím myslel. Teď jako kdyby otevřel oči, dosud zavřené. Ten pohled ho nutil nevzdát se. Cítil, že nemůže jen tak nic nedělat, ale že by se měl alespoň o něco pokusit. Věděl, že už nemá moc času. Chtěl ho opět vidět, i kdyby jen jednou.

V mysli se mu pomalu začal tvořit zoufalý plán. Udělá pro to cokoliv. Otočil se a vykročil směrem k temné chodbě.

Náhle mu tělem projela obrovská nepopsatelná bolest. Skrze bílou košili prosakovala krev, která se stále více zvětšovala. Měl dojem že zahlédl i cosi lesklého. Neměl sílu se pohnout. Zavrávoral a zhroutil se. Rudá skvrna okolo něj se roztékala do všech stran. Chlad začal prostupovat celým jeho tělem a po mysli se sápala mlha. Rozostřilo se mu vidění. Co se to stalo?, pomyslel si. Ne, na tom už nezáleží. Co bude teď…? To už není podstatné. Roztřeseně sevřel v zakrvácené ruce přívěšek na svém krku, než ho pohltila temnota.

Nocí prosakovaly první paprsky ranního slunce a dopadaly na postavu skrčenou ve stínu. Ticho, nic se nepohnulo. Pozvedl hlavu. V očích se mu odráželo cosi nepřirozeného.

Navzdory paprskům tepla, které se odrážely na jeho bledé kůži, cítil jen chlad. Ale tenhle byl jiný než předtím. Jako by ani nepocházel od něj. Ne, to se mu jen něco zdálo. Měl by se schovat, než ho někdo najde.

Jeden z mála okamžiků jasné mysli. Poslední dobou jich bylo stále méně. Tohle se nemělo stát, nic nešlo podle plánu. Nevěděl kde je ani co se stalo. Znovu ho začala obestírat ta známá, téměř uklidňující temnota. Věděl, že nemůže Kyuubiho chakru potlačit úplně, ale nebyla jiná možnost. Musel ho ochránit, slíbil to. Roztřeseně se nadechl, smířený se svým osudem.

Najednou, jako by v něm přeskočila jiskra. Na okamžik měl opět pocit, že je jeho duše rozdělena na dvě části. Ucítil slabý paprsek vědomí, pomalu pohasínající jako plamínek svíčky ve větru. Roztřásl se a zrychlil se mu dech. Oči se naplnily panickým strachem.

Věděl, co to znamená. To, čemu se chtěl za každou cenu vyhnout. I kdyby věděl, jak se odsud dostat, nestihl by to včas. Vše, co až dosud udělal bylo zbytečné. Ten pocit, který už jednou zažil, se nedal snést. Mohl jen nečinně čekat. Nedokázal mu už pomoci. Slzy mu bezmocně stékaly po tvářích. Zoufale vydal zmučený výkřik.

Kapka cizího vědomí rozvířila hladinu. Chceš pomoct?,otázal se ho temný hlas v jeho hlavě, s mou silou bys to dokázal. Jen mě nech chvilku si zařádit a všechno bude v pohodě. Neodpověděl. Věděl, co by se stalo kdyby víc uvolnil pečeť. Ne, musel jí jen věřit.

Zlatavé slunce vystoupalo nad obzor a ozářilo každý temný stín, ale nikdo už tam nebyl.

Nekonečná tma. Cítil, jak jím prostupuje chlad. Nezvladatelně se chvěl. Bolelo ho celé tělo a nedokázal se pohnout. Proč není mrtvý? Bylo by to lepší než tu jen tak ležel a nemoci se hnout. Co se stalo? Nic si nepamatoval, jen tu bolest, která mu náhle ochromila tělo.

Otevřel oči, ale nic neviděl. Zmateně zamrkal. Stále nic. Pocítil klíčící zárodek paniky.

,,Probral ses?" ozval se náhle jakýsi hlas. Překvapeně sebou trhl. Neodpověděl, jen stále zíral do tmy.

Uvědomil si, že leží na čemsi měkkém a byl přikrytý poměrně kousavou dekou. Po chvíli jeho oči přivykly tmě, ale rozeznal jen, že se nachází v nějáké jeskyni. Otočil se a uviděl, jak proužek světla, vycházející z malého otvoru ve zdi, dopadá na postavu sedící ve stínu a opírající se o zeď. Neviděl ale nic jiného než její obrysy. Chtěl se alespoň posadit, ale náhle ho zaplavila vlna bolesti, až se mu zablesklo před očima. Potlačil výkřik a opět si lehl. Nahmatal na hrudi obvaz, skrz který nyní prosakovala skvrna čerstvé krve.

,,Tohle bys už neměl dělat. Pokud teda nechceš umřít, ale to bych ti nedoporučovala…" zazněl opět ten hlas. ,,Co se…" zeptal se, ale hlas ho přerušil: ,,To nevím. Ale když jsem se objevila, už jsi tam tak ležel. Kdo to byl víš nejspíš líp než já."

Zatnul pěsti. Věděl to. Ale jakto, že ho nedokázal vycítit? Ten hlas mu byl mlhavě povědomý, ale neuměl ho zařadit. ,,Odkud máš ten přívěšek?" řekl hlas. Sevřely se mu útroby. ,,Do toho ti nic není," odsekl jen. ,,Hmm, to bych neřekla," pronesl hlas zcela klidně, ,,no tak já třeba vím, že patřil Ulquiorrovi- sama."

Ani se nepohl, jen se zmateně podíval na postavu skrytou ve stínu. ,,Kdo jsi?" zeptal se. ,,Nepřekvapuje mě, že nic nevíš. Neříkal o mě jen tak někomu," řekla. Pochopil, že je to dívka. ,,Díky tomu přívěšku jsem byla schopná zachránit tě dřív, než bys vykrvácel. A taky jsem tě přenesla, když jsi byl v Hueco Mundo. Bylo jeho přáním, abych tě chránila." Zvedla se a vystoupila na světlo. Sundala si bílou kápi, kterou měla přehozenou přes hlavu. Byla to dívka s dlouhými černými vlasy a tmavě zelenýma očima, které na něj hleděly s náznakem čehosi démonického. Zachvěl se nad tou podobou. ,,Jsem Shin. Jediný Fraccion Ulquiorry- sama," řekla a tajemně se na něj usmála. Teď už chápal, proč mu byla tak povědomá. Zalapal po dechu. ,,No, vypadá to, že si chvilku poležíš, takže než namítneš cokoliv dalšího, měla bych ti říct jeho příběh. Abys dokázal pochopit tu bolest a zármutek," pokračovala.,, A přestaň na mě tak zírat nebo tě dorazim. Nemáš k tomu zas až tak daleko," řekla úsečně a probodla ho očima. Navzdory svému tvrzení si k němu přisedla (zdálo se mu, že až nebezpečně blízko) a začala vyprávět.