Úsvit 4

Moji milí milovaní,

po hrozně dlouhé odmlce (to víte, extrémní situace ve škole a neopětovaná láska..) Vám přináším čtvrtou kapitolku Úsvitu. Je to celkem krátké, ale napsal jsem tam vše, co jsem chtěl a ještě jsem to maličko prodlužoval, tak se moc nezlobte.. :D Pokud nenastane nějaký problém, další kapitola se tu objeví příští týden. :)

Přeji příjemné počteníčko, Váš Honza ^^

EDIT: Omlouvám se, dodatečně jsem prohodil dvě části textu, jinak žádná změna v příběhu. Díky za pochopení.

---

"To už je v pořádku Genmo, díky…" odtahoval se od mladíka Kakashi.

"No, ale… fajn…" vzdal se po chvíli přesvědčování Genma. Ještě pomohl Kakashimu posadit se, pak se rozloučil a kvapem odešel. Hatake chvíli přemýšlel, povzdechl si a natáhl se po nedaleko se povalující láhvi saké.

Neměl bych pít… pomyslel si. Touha po utišení psychické i fyzické bolesti však byla silnější. Otevřel láhev a na okamžik sledoval její obsah. Pak ji zvedl k ústům a do jeho těla přicházel jeden doušek rýžového moku za druhým…

… O týden později …

Do pokoje vstoupila známá blonďatá žena. Krátce si mladého Uchihu prohlédla.

"Takže, po poradě s několika mediky jsem uznala, že tě dnes budu moci propustit domu, Sasuke." řekla po chvíli Tsunade. S mladým Uchihou to však ani nehlo - dál seděl na svém nemocničním lůžku a sledoval pár poletujících mušek hašteřících na stropě. Tsunade po chvíli pochopila a povzdechla si.

"Jde o Kakashiho, že…?" zeptala se opatrně. Při zmínce o svém milovaném sebou Sasuke trhl. Začal jí věnovat pozornost.

"Nechci o něm mluvit." šeptl. Tsunade si k němu přisedla, pohladila ho po vlasech a snažila se ho konejšit.

"Prosím… nepřipomínejte mi ho… chci mít alespoň chvilku, kdy bych přestal cítit jeho vůni, vidět jeho krásný úsměv, slyšet ten melodický smích, toužit po jeho přítomnosti… Prosím…" žadonil Sasuke.

"Neboj se, dej mu čas." poradila mu po krátké odmlce. "Pokud tu chceš zůstat, můžeš. Je to na tobě. A…"

"Ne, odejdu." přerušil ji. Pátá přikývla, zvedla se a chystala se na odchod.

"Za chvíli ti přinesou tvé věci." dodala ještě.

"Díky." pousmál se.

***

Pokojem se linul štiplavý závan saké a zvratek. Vysoký černovlasý muž se snažil, ač nepříliš úspěšně, ignoroval ten zápach a překračovat hromady nepořádku.

"Příteli, příteli…" povzdechl si nahlas, když konečně v tom doupěti, které dříve bývalo celkem útulný byt, našel svého rivala. Kakashi seděl opřený o nějakou skříňku, v ruce držel prázdnou láhev saké a tiše podřimoval. Gai se k němu sklonil, vykroutil mu ji z pevného úchopu, vzal ho do náručí a odnesl do postele.

Říkal si, jak by to pokračovalo, kdyby dnes nepřišel. Kakashi se od té doby, co se stala ta nehoda v parku, choval divně - byl dochvilný, většinou lhostejný až hrubý, navíc začal znovu pít… Něco nebylo v pořádku, jenom přijít na to, co… Ještě chvíli stál v úvahách nad podřimujícím Kakashim, nakonec to vzdal a pomalu odcházel s myšlenkou, že zítra se tu objeví znova a pomůže Hatakemu se postavit na nohy.

"Gaii…?" ozvalo se tiše, když odcházel z jeho ložnice. Otočil se a vrátil se k lůžku své přítele. Ten natáhl ruku a zachytil se o svršek jeho úboru.

"Zůstaň tu… prosím…" žadonil tiše.

"Dobře, příteli." pousmál se lehce, přišoupl si židli k jeho posteli a díval se na něj.

"Díky…" řekl ještě Kakashi a propadl v osvobozující hluboký spánek.

***

Když Sasuke dorazil domu, padl na něj smutek. Mrzelo ho, že za ním jeho sensei nepřišel. Nedělal si žádné naděje, přesto ho ničila touha ho znovu vidět a… ten nezájem. V okamžiku se nemohl nadechnout, jeho líce pomalu začaly zaplavovat slané krůpěje. Nejdříve se svému splínu bránil, za nedlouho však pocítil vlastní slabost a poddal se tomu. Slzy polehoučku cestovaly po jeho tváři, z hrdla se mu draly bolestné steny. Byl na dně, nechápal důvod svého bytí. Jeho rodina byla mrtvá, člověka, kterého nadevše miloval, nemohl mít… Pro něj už existovala pouze jediná možnost…

"Sasuke?!" ozvalo se za jeho zády, zrovna když chtěl zakončit svůj krátký, nesmyslný život. Zaklel a odhodil kunai na druhou stranu místnosti. Zprvu měl vztek, že ho někdo přerušil, za krátko mu však hlavou prolétla spásná myšlenka. Jeho srdce bubnovalo vzrušením, doufal, že za dveřmi nalezne osobu, po níž tolik toužil. Kdyby jenom věděl, jak se mýlil…

P.S: Kritika vítána, komentáře potěší.. :)