Paprsky noci 1.část

Ohayo, mina. Jsem Shirayuki, někteří mě možná znáte pod jménem Barča. Nejdříve něco o mě: anime sleduji asitak rok, ale připadá mi to jako celý život :). Koukám na NS, Bleach, Fairy Tail, Kuroshitsuji, Soul Eater, FMA a už si ani nevzpomenu na co všechno. Jednou večer jsem se tak trochu nudila a tak mě napadlo spojit do povídky dvě postavy z různých anime. Schválně, jestli je poznáte xD. Geniální^^

Tohle je moje první anime FF, takže mi asi chvilku potrvá než se do toho dostanu :D. Takže bez dalšího zdržování je to tu.

Dvě bytosti napříč prostorem. S temným srdcem si razí cestu skrz svět. Každý s jiným snem, ale jedno mají společné: pomstu.

Za obyčejných okolností by se nikdy nepotkali, ale když se tak v jediný osudový okamžik stane, není návratu.

Ale než se tak stane, než se jejich cesty spojí v jednu...

Temnota. Zoufalství. Beznaděj. Bolest. Nemohl se pohnout. Dosud nejasné vědomí nedokázalo pochopit kde je.

A pak si to uvědomil: tohle bylo jeho srdce, jeho duše.

To, co nikdy neměl. Jen černá díra vprostřed jeho hrudi mu stále připomínala, kým byl.

Na chvíli se přestal snažit zachytit svém myšlenky.

Pohlédl svýma zelenýma očima, jindy tak chladné a nicneříkající, nyní plné toho smutku a bolesti, jež prožil, na svou ruku.

Skrz bílý rukáv mu prosakovala tmavá skvrna a z konečků prstů odkapávala krev, kamsi do temné nekonečné hlubiny pod ním.

Již nic necítil, byl odpoután od svého fyzického těla, ale ten pocit, jak se každá jeho já rozpadá na prach, odnášena větrem do neznámých končin Hueca Munda, byl pořád živý.

Stále nepřítomně hleděl na svou ruku a myšlenkami byl zcela jinde.

Poslední, co viděl, byly její oči. Nikdy neměl žádné emoce, na to jimi příliš pohrdal, ale přesto, v tom okamžiku, kdy na něj naposledy pohlédla, v sobě pocítil záchvěv čehosi dosud neznámého.

Za tu dobu, co ji znal, v těch očích mnohokrát zahléhl záblesk strachu, ale také nezdolné odhodlání. Nyní pochopil, že to nebyl strach z něj, ale o něj.

To jak se naposledy chtěla dotknout jeho ruky...

Dál projížděl léty svého poměrně krátkého života a když neobjevil nic dalšího, čím by si mhol zkrátit tu věčnou bolest, k níž byl odsouzen, znovu se uzavřel do ulity svého vědomí.

Náhle mu po tváří skanula jediná, osamělá slza. Ztékala po jeho bělostné kůži, až dopadla do temnoty pod ním, odsouzená věčně padat, tak bolestně osamocená, jako on sám.

Mezitím, na jiném místě, ale v podobný čas.

Probudil se a otevřel oči. Ale stále viděl jen temnotu. Ze zvyku si je chtěl promnout, ale dotkl se pouze obvazu, jejž měl kolem nich omotaný.

Pak si vzpomněl, co se stalo a chtěl se posadit. Zabránila mu v tom čísi ruka.

,,Neměl by si se tolik přepínat. Zůstaň ležet." řekl mu zprava známý hlas.

,,Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat." odpověděl podrážděně.

,,Jak chceš, ale ten obvaz si nesundávej. Ve vlastním zájmu." povzdechl si znovu ten hlas a odmlčel se.

Posadil se tedy a opřel se o jakousi zeď za ním. Nikdy by mu to nepřiznal, ale i po tomto pohybu se mu zatočila hlava. Zrychlil se mu tep a on se snažil zhluboka dýchat. Zřejmě ho celou tu dobu pozoroval. ,,Co jsem říkal..." poznamenal hlas. Spolkl jedovatou odpověď.

Nechtěl přijmout zrovna jeho oči, ale věděl, že kdyby to neudělal, oslepl by. V poslední době se mu zhoršilo vidění vlivem příliš častého používání technik sharinganu. Byla to podivná ironie: teď se bude dívat na svět očima člověka, kterého v posledních letech tolik něnáviděl. Až do jistého okamžiku.

Trhl sebou a vrátil se tak do reality.

,,Jak dlouho ještě..." zeptal se chladným hlasem.

,,Chvíli potrvá, než se ti vrátí původní vidění, ale za pár dní by sis už mohl sundat ten obvaz." odpověděl Madara.

Přikývl, jako by to čekal, ale ve skutečnosti to v něm vřelo. Touha po pomstě, která ho hnala dál, byla stále silnější. Věděl ale, že nezbývá nic jiného, než čekat. Znovu usnul.

Smrt, zaznělo mu náhle v mysli. Bojíš se smrti?

Kdo jsi? zeptal se. Žádná odezva. Na chvíli si pomyslel, že přišel o rozum.

Máš zvláštní sílu. S touto silou by jsi mi mohl pomoci a já zase tobě. odpověděl mu hlas v mysli.

Proč myslíš, že potřebuji pomoc?

Tvá... , na chvilku se odmlčel,... duše je skoro jako má. Jak se jmenuješ?

Sasuke Uchiha, řekl.

V mysli se mu mihlo několik obrazů: spousta krve, jakási dívka v potrhaných bílých šatech, šedivá planina táhnoucí se nekonečně daleko, až nakonec ustaly a před ním stál mladý muž v bílo-černém oblečení, černými vlasy a zelenýma očima z nichž jako by neustále stékaly zelené slzy a ve kterých se zračila směsice chladu, bolesti a klidu.

Ulquiorra Schiffer, bývalá 4. Espada, řekl.

Než se stačil na cokoliv dalšího zeptat, obraz se rozplynul a on znovu viděl jen temnotu.

Nejsem si jistá, zda se to tu zobrazí správně, zkopírovala jsem to z Wordu T.T

Vaše hodnocení samozřejmě uvítám v komentářích a pokud by byl zájem, pracuji i na druhém dílu ;).