Jedovatost

Vím, že to dlouho trvalo, ale napsat horor není zas tak lehké, jak se může zdát :D.

Tato povídka se zapíše do hitorie, neboť je to mé první literární dílo, které moje maminka četla( když nepočítám některé úkoly na sloh)

---

Nedaleko nemocnice stál starý dům, který byl po dlouhá léta trnem v oku většině obyvatel z blízkého sousedství. Nikterak se nelišil od ostatních domů v téže ulici, ale jeho obyvatelé už jisté odchylky od ostatních měli. Svůj původ odvozovali od slavného knížecího rodu Elviterů a své potomky vychovávali ve stejném duchu, v jakém byli vychováni oni. Nynější generace nejmladších Elviterů si tedy nesla podobné ambice jako jejich předci. Neexistovalo, aby se jediný příslušník rodu někde ukázal s někým, kdo se nedokázal alespoň z poloviny vyrovnat jeho vznešenosti. Neexistovalo, aby snad někdo z tak vznešeného rodu prospěl třeba jen v jednom ročníku bez vyznamenání. Pro Elvitery neexistovalo plno věcí. Nikdy se v jejich rodě nenašla výjimka, která by snad chtěla jediné pravidlo porušit nebo nedejbože úplně zrušit...až na mě.

Jmenuji se Simon Elviter a svůj rod nenávidím. Nikdy mě nezajímal původ člověka, se kterým právě mluvím. Nikdy mě nebavilo smát se na dcery jiných boháčů. Nikdy jsem nepřemýšlel, jak moc kvalitní oblečení mám. Vlastně mě nezajímala jediná věc z těch ubohých snobských zábaviček. Něco mě ale přece jen bavilo - lidské tělo. Zatímco moji rodiče ignorovali babiččiny stížnosti na bolest na prsou a ucpané cévy, já hltal každé její slovo. Zajímalo mě, co způsobuje takové nemoci, proč ji to tak bolí. Nechtěl jsem jí pomoct, jen jsem toužil tomu přijít na kloub. Když moji rodiče zjistili, že chci po gymnáziu studovat medicínu, zakázali mi hnout se z domu na krok, dokud mě to prý nepřejde. Čekali, že jim vyjdu časem vstříc, ale osud nitky jejich života zpřetrhal dřív, než si mysleli. Přesně v ten den, kdy mi uložili domácí vězení, jejich auto tragicky havarovalo a oni nepřežili. Neplakal jsem, protože aspoň o jednu překážku ubylo. V mém snu mi teď brání pouze starší bratr, Richard, a jeho žena, Veronika, kteří se mě po smrti rodičů ujali jen proto, aby se neřeklo. Bratr se sice na oko tvářil nadšeně, protože mu prý nahradím zemřelou dceru z prvního manželství, ale o upřímnosti v těhlech slovech trochu pochybuji, i když můj bratr je jediný člen rodu Elviterů, který mi až zas tak nevadí. Někdy mívám pocit, že mu na mě možná i trochu záleží.

Richard mi s překvapivou ochotou ukázal můj pokoj, který se nacházel ve sklepě. Vysvětlil to tak, že s touhle situací nepočítali, takže mi prozatím zařídili pokoj tady, než se přestaví můj budoucí pokoj v druhém patře.

" Celý sklep budeš mít pro sebe, není tu nejtepleji, ale přímotop by ti měl postačit. Snad se ti tu bude líbit," popřál mi, možná to znělo i upřímně.

S tichým povzdechem jsem si sedl na postel, snad stoleté pružiny žalostně zavrzaly pod mou váhou. Nezdá se nejpohodlnější, ale dlouho tu, doufám, pobývat nebudu. Naproti posteli stojí obrovská dubová skříň asi stejně stará jako postel, nejspíš ji sem bratr nechal přinést pro mě, abych si měl kam dát své věci. Vzorně všechno oblečení složím do několika komínku, takhle mě to učila moje chůva. Kéž by tu se mnou mohla být, jenže i ona bohužel zemřela. Rakovina ji celou sežrala.

Za necelou půlhodinu vpadne do sklepa Veronika, bratrova žena.

" Máš už vybaleno?" zeptá se příkře.

" Mám."

" Tak tady máš večeři. Talíř nech na stole, ráno si pro něj přijdu. Kdyby ses chtěl jít vysprchovat nebo na záchod, tak koupelnu najdeš za těmi dveřmi napravo," informuje mě rychle. Až s jejími slovy jsem si všiml, že můj pokoj ve sklepě někdo propojil s koupelnou. Budu tu tedy mít vlastní koupelnu? Večeřet budu tady a sám? Vypadá to, jako by se mě bratr s Veronikou štítili, proč bych jinak nemohl jíst s nimi u stolu? Připadám si jako odpudivý hmyz. Takhle se ke mně nechovali ani rodiče. Půjdu za nimi nahoru a zeptám se jich na důvod. Jestli jim tu až zas tak vadím, ať mi to řeknou přímo. Popadnu svůj talíř s jídlem do jedné ruky, druhou otevřu dveře od sklepa. Pomalým, ale rázným krokem dojdu až do kuchyně. Oba ke mně zvednou překvapené pohledy.

" Nechcete mě? Tak proč jsem tady? Děcko s takovým dědictvím by chtěl adoptovat každej druhej, klidně mě můžete šoupnout do děcáku," řeknu s ledovým klidem.

" O čem to tu mluvíš, Saimone? Co ti to tak najednou přelítlo přes nos?" zeptá se bratr. Dělá, jako by nevěděl.

" Proč mám jíst ve sklepě sám? Když rodiče žili, nikdy jsem neměl odvahu říct, co si o naší rodině myslím, ale teď už tu odvahu mám. Nenávidíte mě...rodiče, ty s Veronikou - všichni!" vychrlím ze sebe hezky od plic.

" Bratříčku, zemřeli nám rodiče. Já, jakož to starší, to zvládám líp než ty. Znám tvou vznětlivou povahu, proto jsme tě nechali o samotě, aby ses s tím mohl v klidu a po svém vyrovnat." Nevěřím vlastním uším. Takové nesmysly. Kde na ně vlastně bere fantazii? Netoužím po jejich přítomnosti, ale přesto nechci zůstat sám. Jenže, co když to bratr myslí vážně? Tváří se dost vylekně. Vážně mě chtěli nechat o samotě kvůli mojí povaze? Asi se chovám hloupě. Neměl bych se omluvit? Pravdou pořád zůstává, že se ke mně bratr vždycky choval docela hezky, rozhodně líp než moji rodiče.

" Saimone, si v pořádku?" zeptá se Richard, když dlouho nic neříkám. Musel jsem se zamyslet sám nad sebou. Někdy se na mně projevuje výchova ve stylu rodu Elviterů, aneb chovám se jako malý rozmazlený aristokrat.

" Jsem...a omlouvám se, půjdu si to sníst dolů."

" Zůstaň tu s námi, jestli tam nechceš být sám," nabídne mi Veronika s falešným úsměvem. Já té ženské nevěřím ani nos mezi očima. Nechápu, co na ni bratr vidí.

" Správně, můžeme se najíst všichni čtyři společně," pochválí jí bratr její nápad. A vážně řekl čtyři? Já, Veronika, Richard - to jsou tři. Kde přišel k těm čtyřem?

" Nepřepočítal ses trochu?" zeptám se mírně.

" Ne, ne. Ty, já, Veronika a Kristýnka." Já hlupák úplně zapomněl, že na krbové římse stojí urna s popelem bratrovy dcery, Kristýny. Nikdy se s její smrtí nesmířil. Zemřela těsně po smrti svojí matky, která uhořela při neúmyslně založeném požáru. Richard se z toho ještě pořád nevzpamatoval. Veroniku si vzal jen jako náplast, ona to ví, ale očividně jí to vůbec nevadí.

Celou noc se mi nedaří usnout. Do mysli se mi vkrádají podivné představy o tom, jak se mě snaží bratr a Veronika zabít. Vím, že je to absorudní, ale vlastní mysli se někdy poroučí hůř než cizí. Z temných myšlenek mě vytrhne až zvuk za malými okny. Zní to, jako by někdo bos chodil po mokrých kachličkách. Snažím se zklidnit tlukot vlastního srdce, abych slyšel zřetelněji. Kroky se ozývají čím dál z větší blízkosti. Když už se chci zvednout a nakouknout z malého okénka, zvuk ustane. Asi se mi něco zdálo.

Probudím se něco málo po sedmé hodině. Moje první kroky směřují do koupelny. Bez ranní sprchy si život nelze představit. Shodím ze sebe všechno oblečení a pustím vodu. Příval vlažné vody dokáže člověku pořádně rozproudit krev. Hned se cítím o pár hodin spánku bohatší. Mohl to být normální den jednoho sirotka, kdybych zase neslyšel ty kroky. Zarazím vodu a nastražím uši. Zrychlilo to! Jenže neběží sem, ale pryč. Rychle roztáhnu závěs, abych to ještě zastihl. Jediné, co stačím spatřit, je odraz v zrcadle...jasná plavá zář. Anděl strážný? To určitě ne...Jak se to dostalo dovnitř, když to ještě včera bylo venku? Možná se to sem dostalo stejně jako ta snídaně. Má to snad na svědomí Veronika? Jestli ano, tak vážně nechápu, proč to dělá. Mě rozhodně nevyděsí. Rychle do sebe hodím snídani, abych mohl...mohl co? Nevím, co tady mám dělat. Bratr mě zatím nechce posílat do školy, prý se mám dát do pořádku, Copak nepoznal, že mě smrt rodičů nikterak nezasáhla?

O zbytek dne mám spolehlivě postaráno, když mě okolo poledne chytne žaludek. Taková bolest. Kdybych mohl studovat medicínu, tak bych si teď poradil, ale takhle mi nezbývá nic jiného, než tiše kňučet a doufat, že to přejde. Možná, že tady bratr a Veronika mají něco proti bolesti, ale jak se jich mám zeptat, když mě tu zamkli? Zkusím se Veroniky optat, až mi přinese oběd.

" Nesu ti oběd," ozve se ode dveří. To bylo rychlejší, než jsem čekal.

" Já jíst nebudu, bolí mě žaludek," zaskuhrám.

" Tak si to sníš pozdějc, anebo nejez vůbec."

" Nemáš tu něco proti bolesti?" zeptám se co nejpokorněji.

" Mám." Vytáhne z kapsy lahvičku bez popisku.

" Děkuju."

" Vezmi si pro jistotu dvě," dodá mezi dveřmi.

K večeru se mi snad ještě víc přitíží. Určitě v tom má prsty Veronika. Jak je možné, že tu lahvičku měla u sebe v kapse? Přece nemohla vědět, že mě bude bolet žaludek. Určitě něco chystá. Bolest mi otupuje všechny smysly, sotva vnímám ty povědomé kroky, které se ozývají za oknem. Zapomínám na ně a usínám.

Probudí mě až odporný zápach. Něco tu páchne jako tlející maso. Snažím se otevřít oči, ale nejde to. Celé tělo mě neskutečně bolí. Nemůžu se pohnout...

" Šššššš, to bude dobré, smrt už brzy přijde..." zašeptá někdo těsně vedle mě. Není to hlas Veroniky ani bratra. Tak kdo...?

" Tak zemři, nebo se prober!" zakřičí mi bolestně do ucha. Cítím, jak mi z něj něco vyteká. Krev. Já neslyším...!

" Saimone!" zařve o něco tišeji. Ne, neřve tišeji, to jen já slyším na jedno ucho.

" Saimone! Saimone!" To je jiný hlas - hlas mého bratra.

" A-ano?" donutím se promluvit.

" Křičel si ze spání." Já křičel? Já? " Vzbudil si nás a-"

" Já tu nezůstanu!" přeruším ho v půli věty.

" Myslím, že ti nerozumím." Podívá se na mě jako na blázna.

" Někdo tu je a snaží se mě to zabít!"

" Nemluv nesmysly!" rozkřikne se na mě Veronika. Kde se tu vůbec vzala? Předtím jsem si jí vůbec nevšiml.

" Saimone, nikdo tu není."

" Je! Je! A je!" sám sebe překvapím, jak hystericky křičím, přestat s tím ovšem nemíním. ,, A snaží se mě zabít! Praskl mi ušní bubínek. Křičelo mi to do ucha!" pokračuji ve vylíčení toho hrůzného zážitku.

" To sis způsobil sám tím svým křikem. Musel si vzbudit minimálně půlku města," začně mě Veronika peskovat.

" Saimone, Nika má pravdu. Řval si jako smyslů zbavený. Zítra zavolám lékaře, aby se ti na to ucho podíval. Teď spi." S těmito slovy oba odejdou. A já zůstávám sám v tomhle sklepním pekle. Schválně nechávám rozsvicené světlo v naději, že se to, co se mě tu snaží minimálně zmrzačit neukáže.

Chvíli se skutečně nic neděje. Ticho se stává téměř hmatatelným. Bohužel to nemá dlouhé trvání. Bůhvíodkud se ozve: " Tady, Saimone,"

" Kde si ?" zeptám roztřeseným hlasem. Snažím se uklidnit sám sebe, ale nedaří se.

" Chci si s tebou hrát, tak se podívej pod postel." Na sucho polknu. Pomalu začnu odkrývat peřinu. Nohy nechám viset ven z postele ani se na ně nestihnu postavit a už cítím šílenou bolest. Raději se rychle stáhnu zpět na postel...všude je krev...krvácím...jak? Kde mě to zranilo?...Moje nohy...poranilo mi to nohy...Šíleně to palí...Ta neskutečně štiplavá bolest...Cítím, jak mi slzy máčí triko...Pláču? Tak proč si to neuvědomuju?

" Bolí?" uslyším nad sebou rádoby konejšivý hlas. Chci odpovědět něco peprného, ale hlas se mi zadrhne. Místo toho, abych zněl nezdolně, jen zachroptím cosi nesmyslného. Neslyším vlastní slova, za to cítím, jak mi horká krev vytékající z poraněného ucha máčí vlasy a krk, odkud se vpíjí do peřin. Veronika se bude zlobit...Jak jen můžu v takové chvíli myslet na něco tak zbytečného? Zvláštní, co všechno se honí hlavou člověku omámenému bolestí.

" Tolik krve...ts, ts, ts...Když to nezastavíš, tak tu vykrvácíš..." Čelo se mi při těch slovech orosí potem. Já tu nechci zemřít! Musím se zvednout a zaškrtit to. Žaludeční potíže mi můj záměr značně ztěžují, ale zabránit mi v záchraně vlastního života nedokážou. S vypětím všech sil roztrhám prostěradlo pod sebou na cáry a dvěma z nich zaškrtím obě nohy těsně nad ránami. Vypadá to na čistý řez, jestli to přežiju, velké jizvy mi to nezanechá. Teď bych se měl hlavně zvednout a co nejrychleji vypadnout. Ztlumím svůj dech na minimum, potom zhasnu jediný zdroj světla - lampičku na stolku, abych se stal " neviditelným". Jediné, co prozrazuje mou přítomnost, je zběsilý tlukot vlastního srdce. Pomalu se začnu zvedat z postele, chvíli setrvávám na místě. Žádný hlas ani bolest. Rychle to vezmu ke dveřím mého prozatímního pokoje. A tady se stala pravděpodobně má osudová chyba. Rychlé a hlučné kroky mě prozradily. Cosi jako průvan mě odhodí na protější stěnu, než se stačím zvednout, uchopí mě drobná ruka za vlasy. Smýkne mou hlavou o zem a následně o stěnu. Kde se v něčem tak malém bere tolik síly? Kdo to vlastně je...? Než se nad tím stačím pořádně zamyslet, upadnu do bezvědomí.

" Už se probírá," uslyším svá první slova po bolestném procitnutí.

" Saimone, co tě to jen popadlo?" vychrlí na mě Richard otázku, které skutečně nerozumím. Co mě mělo jako popadnout? Nechtěl říct ,napadnout´? Něco mě totiž skutečně napadlo a člověku se to moc nepodobalo.

" Saimone, posloucháš mě?"

" Já...říkal, že tam něco je.." vypáčím ze sebe trhaně.

" O čem to sakra mluvíš?! Nůžkama sis pořezal nohy...a potom si mlátil hlavou o zeď!"

" Já?...Já ne, to...." Kdo vlastně? Nevím...Nevím, co to bylo zač.

" Držel si v pravé ruce nůžky a ležel u stěny, kterou si upatlal od vlastní krve, jak si do ní mlátil hlavou," informuje mě Richard už mírnějším tónem, když vidí, jak vykolejeně se tvářím. Že bych si to vážně udělal sám?...Ne! Taková blbost! Vím, co vím. Tohle jsem si sám nezpůsbil...

" Saimone, nemohli jsme tě s Veronikou vůbec probrat. Mluvil si celou dobu z cesty. Brali ti krev kvůli testům na drogy a víš, co ti tam našli?" Vážně mě zajímá, s čím to přijde, protože já drogy neberu.

" Rtuť."

" Cože?! Vyrazím ze sebe šokovaně. Já teploměry necucám a barometry už vůbec ne.

" Ty ses chtěl zabít?" Chci mu odpovědět, ale v tu chvíli mě prudce bodne v kříži.

" Co tě bolí?" zeptá se mě bratr, když mi v křeči ztuhnou všechny mimické svaly.

" Bude lepší, když odejdete. Váš bratr má poškozené ledviny, dáme mu něco proti bolesti, aby mohl spát. Teď pro něj skutečně nemůžete nic udělat." Richard po slovech lékaře odchází, stejně jako já usínám po injekci s otupujícím účinkem.

Analgetika přestávají působit těsně před půlnocí. Naštěstí bolest ustoupila do snesitelné míry. V nemocnici se cítím bezpečněji než u bratra a Veroniky. Mám příjemný pocit z toho, že sem se to, co pobývá pod mou postelí ve sklepě, nedostane. Názor změním hned poté, když začne vzduch zavánět rozkládajícím se masem.

" Pod postelí, Saimone...Podívej se pod postel," zaslechnu ten zrádný hlas, který se mě snažil zabít minulou noc. Tentokrát ho však neposlechnu. Nehty se pevně chytím prostěradla a setrvávám na svém místě. Jenže ani to se neukázalo jako nejlepší řešení. Zpod postele vyklouzne dlouhá vychrtlá ruka a začne mě odpojovat z přístrojů i kapačky. Touží to po mé smrti. Všude mě to pronásleduje. Má vůbec cenu se bránit? Pokládám sám sobě otázku. Vím, že proti tomu nemám šanci, ale moje podvědomí se pořád nevzdává. Pravou rukou se snažím chytit ve vzduchu vysející hadičku od kapačky, abych si ji mohl znovu připojit k žíle. Jakmile však rukou hmátnu do tmy, to něco mě za ni pevně uchopí a strhne z postele na zem. Před očima mi v tu chvíli začnou běhat zběsilé zběsilé plány na útěk. Musím se hlavně ovládat, abych neupadl do mdlob, už tak mám dost poraněnou hlavu.

" Vstaň, Saimone...Hned!" Jako na povel se postavím okamžitě na nohy. Život si tím nejspíš nezachráním, ale útěk v mém stavu nepřipadá v úvahu.

" Otevři dveře od pokoje," zašeptá mi do ucha hlasem, při kterém člověku přejde mráz po zádech. Zvláštní je, že na svém krku necítím žádný dech. Není to člověk...skutečně není.

" Pokračuj dál," pobídne mě, když vezmu za kliku. Mám co dělat, abych se neskácel k zemi, ten puch snad ještě víc přidal na intenzitě. Když vyjdeme ven z nemocnice, obsah mého žaludku letí za nejbližší keř. Hned na to se mi podlomí nohy a já letím obličejem přímo do kypré navlhlé zeminy. Jen co si utřu obličej do rukávu od trika, snažím se postavit na nohy, při tom mi neunikne jistá podstatná věc - ten puch tlejícího masa zmizel. Asi bych měl utíkat, dokud je čas, anebo se schovat. S velikou námahou se doplazím do vysoké trávy. Klíšťata a další všemožné breberky mě v tu chvíli skutečně nezajímají. Jestli si zachráním život, čert vezmi nějaké klíště nebo kopřivku.

" Saimone," slyším vítr šeptat své jméno. Určitě je to jen vítr, snažím se uklidnit. Halucinacemi určitě netrpím.

" Saimone," šeptá vítr dál. Začínám z toho blbnout. Nesmím se tak poddávat strachu.

" Saimone, našla jsem tě!" ozve se v těsné blízkosti. Nevím, jak se mi to podařilo, ale okamžitě vystřelím z trávy, jako smyslů zbavený běžím co nejdál od nemocnice. Zastavím se až u první pouliční lampy, abych mohl nabrat nový vzduch do plic. Slabě žluté světlo lampy ve večerním chladivém vánku párkrát blikne, dokud úplně nezhasne. Vzápětí se znovu rozsvítí. Něco je jinak než předtím...No jistě - je tu o stín víc...

" Saimone!" zaslechnu pronikavý křik. Takhle přijdu i o druhé ucho. Teď nemám čas myslet na sluch. Musím utíkat. " Tak utíkej!" poručím sám sobě.

" Nikdy neutečeš! Slyšíš? Nikdy!" doléhají za mnou slova plná hněvu. Neotáčím se za nimi, jen běžím vpřed. Do srdce mi vstoupí menší naděje, když se mezi stromy vynoří střecha povědomého domu, domu mého bratra...a Veroniky. Dveře bývají obvykle zamčené, chce to tedy najít jiný vchod. Přímo do očí mě udeří žebřík opřený o zeď. Pravděpodobně by mohlo být otevřené střešní okno. Těžko se jím protáhnu, ale lepší možnost nemám. Vystoupám sotva do poloviny žebříku, když znovu zaslechnu ten jedovatý hlas: " Saimone, přede mnou se neschováš." Tohle já vím, přesto lezu dál.

" Pozor!" zakřičí to škodolibě ze střechy. Zvednu za tím hlasem oči jen proto, abych spatřil, jak mi dvě dlouhé kostnaté ruce nahoře schazují žebřík. Snažím se rychle v pádu zachytit zdi, ale v rukou mi zůstane jen bílá omítka a já letím k zemi. Dopadnu tvrdě na záda tak, že sotva můžu popadnout dech. Rukou se chytím za bolavé místo na hlavě, naštěstí tam nemám nic jiného než bouli. Chci se okamžitě postavit na nohy, ale vůbec je necítím. Nedjde jim poručit.

" Půjdeme," zaslechnu nad sebou. Vzápětí mě to uchopí za límec od košile a odtáhne směrem k oknu do sklepa. Vůbec jsem nepostřehl, že zůstalo otevřené. Strčí mě to dovnitř jako liška kořist do nory, aby jí mohla nakrmit mladé. Jen co dopadnu na dřevěné parkety, snažím se znovu přimět končetiny k pohybu, ale marně. Na svém zátylku zaznamenám chladný dotek. Táhne mě to k pootevřené dubové skříni, do které se mě snaží nacpat. Když dílo dokoná, otočí klíčem dvakrát doprava, potom klíč vytáhne a nejspíš někam schová. Jedním okem se natisknu ke klíčové dirce. Přesně v tu chvíli mě do něj něčím píchne...možná jehla nebo špendlík. Neubráním se bolestnému vzlyku. Okamžitě začnu poraněné oko mnout rukou, ale rychle přestanu, protože to bolí snad ještě víc. Raději se schoulím do rohu skříně a čekám....

Z toho čekání jsem asi usnul. Kolik hodin vůbec uběhlo?

Zkusím prozkoumat situaci venku. Zdravým okem jen na krátky okamžik nakouknu do pokoje. Sedí to na mojí posteli a skřípavě zpívá. Snažím se v dlouhých plavých vlasech někoho poznat - kohokoliv. V jeden krátký moment to upře pohled ke skříni. Rychle se chytím za ústa a odvrátím obličej od otvoru pro klíč. To nemůže být...pravda. Kristýna přeci zemřela. Bratr ji oplakal před necelým rokem, hned na to si jako náplast na bolavou ránu v srdci vzal tu hroznou Veroniku. Kristýna se teď vrátila v podobě ducha a škodí, ale proč? Proč ubližuje jen mně? Žárlí? Bratr se teď stará o mě místo toho, aby opečovával jí. Je tohle ten důvod? Proč by jí to vlastně mělo vadit, když je mrtvá? Urna s jejím popelem stojí pořád v obývaku na krbové římse, není pro ni tohle dostatečný důkaz nehynoucí otcovské lásky?

" Saimone, nastal čas tvé smrti," zašeptá neslyšitelně, ale já ji slyšel. Dvakrát otočí klíčem v zámku doleva a vytáhne mě ven, následně opře zády o postel. Na malou mrtvou holku má neskutečnou sílu. Co všechno mrtví neodkážou. Do rukou vezme hrnek s něčím horkým a lahvičku s černým nápisem , Hg´ - rtuť. Její obsah vylije do hrnku, potom mi ho vnutí do ruky.

" Pij," poručí mi s pohledem upřeným někam za má záda.

" To ty si mě chtěla otravit," pronesu smířeně.

" Chtěla a chci," zareaguje skřehotavým hlasem, při tom se na mě podívá chladnýma vodnatýma očima.

" Proč?" zeptám se jednak ze zvědavosti, jednak kvůli tomu, abych oddálil vlastní smrt.

" Budeš se mnou sdílet moji bolest, mou minulost a můj posmrtný život."

" Minulost? Je mi líto, ale minulost už byla, tu nezměníš," snažím se hledat důvody, proč mě nechat naživu.

" Nepotřebuje změnit...už je stejná. Zemřeš stejně jako já." Zašklebí se na mě s ďábelským úsměvem. Chvíli se na ni se strachem v očích dívám, když se vzapamatuji, vyskočím rychle na nohy a utíkám ven ze sklepa. Hlavně za sebou nezapomínám zamknout dveře. Až po několika vteřinách mi dojde, že chodím. Strach lidi vážně donutí i k nemožnému.

" Saimone, kde ses tu vzal?" ozve se z kuchyně Veroničin hlas. " Neutekl si z nemocnice, že ne?" zeptá se mě váhavě.

" Ne...Snaží se mě zabít..."

" Kdo?!" zakřičí na mě, když začnu utíkat do obýváku.

" Zničím ji!" zařvu odhodlaně.

" Koho?"

" Ji." Ukážu na urnu, potom ji popadnu do rukou a mrštím o zem. Schválně začnu v jejím popelu dupat.

" Přestaň!" rozkřikne se na mě příchozí Richard. Je mi ho líto, ale musím to udělat.

" Saimone, dost!" zařve na mě naposledy, následně mě popadne za ruku a odtáhne pryč od popelu jeho odporné dcery.

" Co tě to popadlo?" zeptá se Veronika tím tónem hlasu, jako by s Richardem soucítila.

" Odpověz!" pobídne mě bratr zdrceně.

" Ona mě chce zabít." Rozpláču se.

" Zavolej do nemocnice, že nutně potřebujeme psychiatra...a asi i lékaře," přikáže Richard Veronice, která po jeho slovech bere do ruky mobil.

" Musíš mi věřit," zašeptám k bratrovi prosebně.

" Nemluv na mě." Odvrátí ode mě pohled.

" Richarde, prosím," zaškemrám na pokraji zoufalství. V jeho pochopení přestávám pomalu doufat, když mi dlouho neodpovídá.

Naštěstí - nebo naneštěstí?- do půl hodiny stojí na příjezdové cestě lékařské auto. Z okna vidím, jak z něj vystupují dvě osoby v bílém plášti. Jakmile se ocitnou u dveří, ozve se zvonek. Veronika jim běží až s příliš ochotným úsměvem otevřít.

" Saimone, když nám budeš utíkat, tak se neuzdravíš," informuje mě lékař se smíchem, asi se snaží zlehčit situaci.

" Já neutekl," stojím si za svým.

" Tak proč nejsi v nemocnici?"

" Dotáhla mě sem Kristýna," řeknu rychle. Musí si o mě myslet, že mi přeskočilo.

" Kdo je Kristýna?" Otáčí se doktor na Richarda.

" Moje dcera, zemřela před pár měsíci," odpoví mu Richard šeptem, hlavu si při tom drží v dlaních.

" Tak, Saimone, dostaneš něco na uklidnění a zítra si o tom promluvíme," uzavře doktor pro dnešek celou situaci tím, že mě nepřímo označí za blázna.

" Nebudu muset spát ve sklepě sám?" zeptám se Richarda těsně před tím, než spolknu bílou tabletu.

" Ne, zůstanu s tebou, kdyby ses v noci vzbudil," ujistí mě bratr. V jeho slovech je znát značné zklamání. Nechtěl jsem mu ublížit, ale jinak to nešlo. Na důkaz, že mu věřím, prášek spolknu.

K ránu přestává lék působit. Jen mírně pootevřu oči, abych zjistil, jestli u mě bratr skutečně zůstal. Dech mi doslova vyrazí, když vedle sebe spatřím Veroniku, jak v jedné ruce drží hrnek a v druhé lahvičku s tištěným popiskem, že se jedná o rtuť.

,, Ach, Saimone, zbavím se tě stejně jako té malé odporné Kristýny. Kdybys toho dne, kdy tvoji rodiče jeli autem, byl s nimi, mohl si to mít už za sebou, takhle budeš trpět. A já se stanu jediným dědicem bohatství rodiny Elviterů," promluví ke mně v domnění, že spím. Domíchá mi jedovatý čaj a potom konečně odejde. Rychle hrnek popadnu, abych ho mohl nepozorovaně vylít z okna. Jen tak tak stihnu vklouznout pod peřinu, když Veroniku přichází na stráži u mě vystřídat Richard. Rozhodnu se mlčet, protože by mi stejně nevěřil. Místo toho střádám v mysli podlé plány na to, jak zachránit život sobě i bratrovi. Určitě se po mně Veronika chystá zabít i jeho, aby dědila co nejrychleji. Když si Veronika sehnala rtuť, tak já si na ni obstarám arsen. Na své tváři vykouzlím podlý úsměv. Bratr vyčerpáním usnul, takže nemůže mít o mých plánech sebemenší tušení.

" Saimone, tím, že zašlapeš můj popel do koberce, se mě nezbavíš," ozve se zpod postele víc než povědomý hlas.

" Co kdybys zapomněla na mou smrt a raději se pomstila svojí maceše? Pomohl bych ti s její smrtí, budeš ji to moct v posmrtném životě spočítat," navrhnu Kristýně, svojí neteři, lákavou nabídku.

" Vytrhám ji vlásek po vlásku...zub po zubu." Zašklebí se škodolibě. To má určiě znamenat souhlas. Pořád je to koneckonců dítě. A co si budeme povídat, děti se dají lehko ovlivnit...