Our genjutsu

Když jsem dneska odpoledne pročítala komentáře u povídek, vybaflo na mě u Censored toto... 10 Hrošík | E-mail | Dnes v 12:19 | Reagovat Ahoj, chci tě upozornit, že jedna dívka zkopírovala tvou povídku Censored na aplikaci wattpad. Mám ráda Itasasu, tak jsem si to vyhledala a tam byl příběh, už jenom podle recenze tomu tvému a tak jsem si přečetla první dvě kapitoli, které byli do slovíčka stejné. Jenom jsem ti to chtěla říct protože by nebylo fér, kdyby měla úspěch, díky povídce, kterou zkopírovala. Budu ráda, kdyby jsi mi na to odpověděla. Hned jsem se vydala prozkoumat stránku/aplikaci Wattpad, sice vím, o co jde, ale nikdy jsem neměla potřebu si tam zakládat účet nebo tam číst povídky. Přesto jsem se zorientovala rychle a dokonce dokázala během pěti minut najít jistou Nidelain , která zveřejňuje povídku "Dědictví", v podstatě je to naše společná povídka s Vitou, kterou asi většina z vás zná - "Censored". Chvíli jsem přemýšlela, co dělat. Nakonec jsem jí celk...

Na scéně je konečně i Itachi. "Čaj," položil Sasori na konferenční stolek větší hrníček. Sedl jsem si na pohovku a hned ho sevřel v rukou. Konečně mi začínaly rozmrzat prsty - na úkor těch modřin na zadku, takhle v teple to hodně štípalo. "Začni, až budeš chtít, nebo nemusíš vůbec… můžem mluvit o čemkoliv." Sasori si sedl naproti mně, pravděpodobně aby mi viděl do očí. "Proč tohle pro mě děláš? Zase tak dobře se neznáme a Itachimu, na mně taky tolik nezáleží." Nechtěl jsem začínat hned o tom, co se mi stalo. "Itachimu na tobě hodně záleží a mně po tom všem pořád záleží na Itachim. Říkal jsem mu, ať ti to řekne, ale nikdy nenašel odvahu… a já si pořád nemyslím, že mám právo ti to prozradit. Takže zůstaneme jen u toho, že mi na Itachim záleží a vidět jeho milovanýho brášku v takovýmhle stavu mě fakt vyděsilo." Vůbec jsem nerozuměl tomu, co říká. Itachi přede mnou něco tají? Vždyť mi nikdy nic neříkal a nijak se o mě nestaral, sice mě před Minatem h...

Odhalení, hádejte kým :P. Sasuke skutečně šel. Šaty si ze sebe stáhl sám, nechtěl Naruta budit, protože i když to byl jen sluha, jemu byl zároveň nejlepším přítelem. Paruku si také sundal, nebál se, že by ho někdo mohl spatřit, protože do komnaty zasnoubené dívky nikdo bez svolení vstoupit nesmí. Jedinou výjimku snad představoval Itachi, ale ten by určitě bez souhlasu nevešel, na to je až příliš dobře vychovaný a svázaný etikou. Mladý princ mezitím rozloučil s příbuznými a odebral se do své ložnice. Když se sledoval v zrcadle, jak svými prsty pomalu odepínal knoflíček po knoflíčku tak dlouho, dokud mu černé sako s pláštěm nespadlo z ramen. Byla jiná... ano byla, ale byla to žena... ve svých vzpomínkách se vrátil k úplnému počátku toho všeho... jak jako malý plakal, když mu natvrdo řekli, že maminka odešla... jak pak seděl před prahem jejich zámku a volal jí, pak už jen čekal... pozdě do noci... a ona nepřišla. Jak se probudil v posteli s pořádným nachlazením a doktoři už nad ním lámali...

Já jsem fakt skleróza sama, už podruhé jsem na tu povídku zapomněla, tak kdyby někdo chtěl vědět, jak to skončí... Madara se zatím šel podívat na Sasukeho. Stále nad ním bděl medik na příkaz nejstaršího Uchihy. ,,Zlepšilo se to?" optal se dlouhovlasý Uchiha netečně, jako kdyby se ptal na jakost zeleniny. ,,Teplota klesla, ale stále blouzní. Do rána by se to mělo spravit," odpověděl medik roztřeseným hlesem, bál se Madarovy reakce. ,,Výborně." Jen jediné Uchihovo slovo stačilo, aby se medikovi viditelně ulevilo. Jeho staršímu bratrovi bylo naopak o to hůř... jako by si předávali štafetu. Itachi poloseděl, pololežel na písčité zemi, jeho tělo bylo na většině míst zbarveno krví a na zádech mu rozhodně začal zánět oněch sedřených ran. Dávno už nevnímal kapky krve, které mu různě stékaly taženy gravitací k písku. Už neměl sílu ani vzlykat, ale zároveň nedokázal vysílením upadnout do bezvědomí. Kvůli přemáhání bloumal někde na pomezí mdlob, černé, úplně prázdné oči upíral do s...

Minato přitvrzuje... "Sasuke, pojď sem!" Zase jsme zůstali doma jen my dva. Srdce mi bušilo, jako kdybych měl každou chvíli umřít. "Prosím, já…" v půli věty se mi zlomil hlas. Jen jsem stál ve dveřích ložnice a třásl se jako lístek osiky ve větru. "Neboj se, nikdo dneska nepřijde," poklepal na místo na posteli těsně vedle sebe. Mluvil tak jemně, až mi hlavou začaly vířit všemožně zvrhlé a zrůdné důvody toho, proč je najednou tak milý. "Lehni si," zašeptal a zatlačil mi rukou na hrudník. "Co chceš dělat?!" Položil jsem se, ale obezřetně ho sledoval. Tenhle člověk by mě beze všeho nechal i zmrzačit, kdyby to přineslo jen krátké pobavení jeho kamarádíčkům. "Pšt, uklidni se, dneska budeme jen spolu," pohladil mě po tváři. On se mnou nikdy nejedná tak něžně. Co se to zase děje? Odpověď se dostavila chvíli na to. On mě jednoduše políbil. Přivřel krátce oči a svoje rty přitiskl na ty moje. Já dokázal jen vytřeštit oči. Když mi začal ...