Our genjutsu

Sasukeho čeká tvrdá zkouška. Když už jste se ze "záhadných" důvodů složili na víc než 10 komentářů. Sasuke se cítil tak zvláštně prázdný a napjatý, věděl přesně, co si po něm jeho tělo žádá, ale bál se tu nechat Itchiho samotného. Jako další řešení se nabízela jeho kamarádka levačka, to však na Sasukeho nemělo takový efekt. Nakonec se sebral a odešel. Snad se za tu hodinku bratrovi nic nepřihodí. Uvědomoval si, jak moc nezodpovědné a sobecké to od něj je, ale jestli by tam déle zůstal, asi by nebyl zrovna dvakrát příjemný, kdyby musel s Itachim komunikovat. Ten se probral po hodině. Cítil zcela jasně, že horečka ustoupila. Poznal to podle onoho zvláštního ale ne nepříjemného pocitu úlevy. Rozsvítil a opřel se o pelest. Rána už tolik nebolela, jen když se nešikovně pohnul. Jenže za ten den se už naučil, co může a co ne a proto už se mu to dařilo lépe. Sáhl vedle sebe na stolek a na klín si položil desky s papíry. Hlava mu říkala, že je to hloupost, vždyť ty dopisy stejně bude ...

Dneska nahlédnete zase trochu do Itachiho minulosti... možná. A taky se posune Madarův a Sasukeho vztah. Mohl jsem se přesvědčit na vlastní kůži, jestli by to opravdu přežil, ale nechtěl jsem mu kazit dojmy z toho posledního společného zážitku. Chvíli jsem i přemýšlel, že bych mu ta pouta ještě nechal a trochu ho potrápil, jenže touha po pochvale tělesného rázu nakonec zvítězila. Pouta šla dolů. "Pojď ke mně, Sasu." Ani jsem nemusel jeho rozkaz splnit, sám si mě stáhl k sobě na klín. Několik dlouhých minut mě jen hladil po celém těle a líbal tam, kam dosáhl, mimo rtů. Těm se nehledě na to, co řekl, viditelně vyhýbal. Nevadilo mi to, dokonce jsem neměl ani potřebu ho jakkoliv provokovat. "Chceš, abych ti teď pomohl já?" Zašeptal mi do ucha, vzápětí mi provokativně skousl mezi zuby jeho okraj. "A jak mi chceš pomoct?" Opřel jsem se svým čelem o to jeho a zhoupl se mu na klíně. Věděl jsem, že tímhle ho do rozpaků ani náhodou nedostanu, ale doopravdy mě zajíma...

Podle svých plánů jsem už měla teď spát, ale napadlo mě, že bych se ještě mohla svěřit s tím, co chystám... mimo aktuálně vycházejících povídek). 1) Chci si rozepsat ještě jednu Naruťáckou povídku Sasuke už tuší, že ho Orochimaru nemůže víc naučit. Cítí se silný jako nikdy dřív a touží jen po jediném - konečně to skončit s bratrem. Zbaví se Orochimara a dá dohromady tým Hebi. Spolu s ním se vydává hledat bratra, namísto něj ale narazí na Madaru. Ten mu slíbí, že mu umožní souboj s Itachim, pokud se přidá k Akatsuki na čas nezbytný pro chycení všech démonů. Sasuke odmítá, je si naprosto jistý, že Itachiho dokáže najít sám. Jenže po dlouhém bezvýsledném pátrání zjišťuje, že to nebude vůbec tak snadné. Rozhodne se tedy přijmout Madarovu nabídku. Po několika dlouhých letech se tak znovu setkává se svým bratrem, se kterým je tvrdě přinucen na nějaký čas spolupracovat. Nejvíc ale trpí Itachi, má neustále na očích někoho, koho nikdy nepřestal milovat. Navíc někoho, kdo vyrostl v téměř dospělé...

Tak se končně dozvíte, kdo to brášky viděl, i když většina z vás už to tuší... BTW opravdu se omlouvám, ale já prostě nestíhám... řeknete si "deset minut na zveřejnění povídky přeci nikoho nezabije", ale už teď tu sedím chcíplá z dneška a hned, jak kliknu na "zveřejnit hned", jdu spát... Dneska jsem byla s Riuu za kamarády v Pardubicích - takový menší čajkový cosplay sraz a měly jsme brášky! ^_^ ...bylo to moc fajn, ale nic neunaví tolik jako celej den v cosplay (zvlášť, když máte vysoce krycí makeup na bázi oleje, jsem ndejchala...). Sasuke se mu schoulil v náručí a téměř okamžitě usnul. Krásnější večer ještě nikdy nezažil, čekal tedy nádherné sny, ale ty nepřicházely. Zdálo se mu o Indrovi. To by samo o sobě nebylo tak zlé, jenže on s ním v tom snu chodil. Drželi se za ruce, líbali při každé vhodné příležitosti a všemožně dávali okolí najevo svou lásku. Netušil, co se stalo s Itachim, proč se rozešli. Zjistil to až ve chvíli, kdy ho šel z nějakého neznámého důvodu...

Konečně nějaká perverznější část, na kterou určitě všichni čekáte ^_^. Další probuzení na mě přišlo až s ránem. Teda nevím přesně, která část dne to byla, ale určitě se jednalo o den, o čemž minimálně svědčilo světlo za okny. Tentokrát už na mě Itachi tolik ohledu nebral a roztáhl závěsy i žaluzie. Vůbec se mi nechtělo vystrčit byť jen jednou část z postele a zjišťoval, co teď dělá můj přítel, který už nejspíš před nějakou dobou vstal. Do okenních tabulí poměrně silně narážel podzimní déšť. Chvíli jsem sledoval, jak se jednotlivé kapky tříští při setkáním se sklem, než jsem se rozhod dojít to okno aspoň na chvilku otevřít, nedalo se tu už téměř dýchat. Vítr naštěstí moc nefoukal, takže okno vydrželo pootevřené na takové úrovni, na jaké jsem potřeboval. Přemýšlel jsem, jestli si mám jít ještě lehnout nebo se obléct a zjistit, co dělá Itachi. Po ne příliš dlouhém rozmýšlení mě znovu zlákala postel. Teplota mě sice opustila, ale únava z ní rozhodně ne, možná bych se mohl pokusit ještě na ...