Our genjutsu

Autorka: Autorka se jménem zvoleným kvůli její lásce ke květům banánovníku vyrostla v liberální rodině básníka a kritika. Její sestrou je Haruno Yoiko, autorka animovaných komiksů. Ve svých prvních dílech, které začala psát vedle práce servírky, čerpala inspiraci z románů Stephena Kinga. Jejím debutovým dílem je povídka Kuchyně (1988), nominovaná na cenu Yukia Mishimy. Mezí její další oceněné povídky patří Stín měsíčního svitku, oceněná cenou Izumiho Kyóky. V jejích dílech se objevují témata lásky, přátelství, domova, rodiny, vlivu ztráty blízké osoby na lidskou duši a především vyčerpání mladé generace. Úplněk a jiné povídky: Soubor tří povídek lze charakterizovat jako vyprávění převážně o ženských hrdinkách z prostředí moderního uspěchaného Tókya. 1) Kuchyně Dívka Mikage Sakurai po smrti rodičů vyrůstala u prarodičů, kteří však zemřeli, a ona se musí přestěhovat z jejich bytu. Setkává se Yuuichim, klukem z květinářství, jenž byl velmi blízký její babičce a nabídne jí bydlení u sebe. ...

,,Sasuke, zastav," zavolal na něj jeho starší sourozenec ode dveří, sešel schody a vydal se k brance, za kterou stál jeho mladší sourozenec. ,,Nemyslel jsem teď hned, v takovým stavu a ještě tak pozdě tě přece nemůžu nechat jít, zbláznil ses?" Zakroutil hlavou a kovová dvířka, která uzavírala kamenitou cestičku k domu, zase otevřel. ,,V jakým stavu? Je mi fajn." Zastavil jsem a otočil se na něj. ,,Promiň mi ten dnešek, nebylo to fér. Vím, že to nemůžeš rodičům udělat a já tě pokoušel. Mrzí mě to, nebylo to zrovna čestný." Přinutil jsem se k úsměvu. ,,Dobrou noc, Itachi." Moje rty se chvěly, ale můj hlas zněl překvapivě dost klidně, až mě to samotného vyděsilo. Už jsem neběžel, šel jsem pomalu pryč odsud, abych mu nedal důvod, proč si myslet, že odsud utíkám, že utíkám před ním. Itachimu nezbylo než doufat, že nehodlá znovu skákat z mostu, nebo to nějak jinak ukončovat. Rozčilovalo ho, že se mu vpletl do života. Spálil se s výběrem, navzájem se chytili do těch o...

Dnes si představíme román na motivy skutečné události zapálení chrámu Kinkakuji psychicky nemocným mnichem v roce 1950 v překladu od Kláry Macúchové. O autorovi Rodným jménem Kimitake Hiraoka, prozaik a dramatik, se narodil do rodiny vládního úředníka, ale vychovávala ho babička, aristokratka, která chlapci neustále připomínala jeho samurajský původ a dbala na staré tradice (skrze ni byl přímým potomkem shogůna Tokugawy Ieyasua). Nesměl dělat žádný sport a hrát si směl jen s pečlivě vybranými dívkami, což zapříčinilo jeho pozdější zženštilé chování. Později se vrátil k rodině a měl se stát právníkem, zejména otec, přísný muž s důrazem na vojenskou disciplínu, odsuzoval jeho literární pokusy, a tak psal jen s podporou své matky. Ve své tvorbě se inspiroval japonskými klasiky, ale i autory jako byli Oscar Wilde a Rainer Maria Rilke. Jeho první významnější novelou se stal příběh plný metafor o vztahu živých lidí k zemřelým předkům Rozkvetlý les (Hanazakari no mori), který jeho učitele na...

Dnes si přestavíme poměrně zvláštního autora v podání překladu Anny Křivánkové. O autorovi Syn zoologa v útlém věku propadl komiksům, filmům a literatuře. Dal se na studium estetiky a počátkem 60. let začal povídkově přispívat do časopisu NULL. Jeho průlomovým dílem je sci-fi román Toki o kakeru shojó (Dívka, která cestovala časem). Za své dílo byl nominovaný a obdržel několik cen. Po skandálu o jeho politické korektnosti (nestyděl se psát o kontroverzních tématech) se nakonec stáhl z tištěných médií, o kterých měl pocit, že ho omezují, ačkoliv nadále publikoval na internetu. V roce 1996 začal znovu vydávat v tisku. Jeho dílo je propletené sarkasmem a temným humorem. Za román Yaganchó (Pták se zlýma očima) pak obdržel od francouzské vlády řád Rytíře krásných umění a literatury. Konec stříbrného věku Dílo je satirou reagující na problematiku stárnoucí populace. Mladí lidé mají pocit, že jsou staří přítěží - musí se jim platit důchody, pečovatelské domy, léky. Odehrává se v blízké budouc...

,,Můžu mít i nějakej neperverzáckej návrh?" Zeptal jsem se na oko vážně, ale můj následný úsměšek ho musel ujistit, že si dělám jen srandu. ,,Dobře, můžeš mi třeba dolít skleničku," řekl jsem to první, co mě napadlo. Pro začátek bych asi stejně nic složitějšího nesvedl a možná ani nesvedu tohle. Vůbec nevím jak na to, protože kdyby stačilo si jen představovat, jen opravdu chtít, tak můj život vypadá už dávno jinak. Itachi se ušklíbl, ale přikývl. ,,Poupravim ti to... bude se ti to hodit pro reálnější představu. Navíc nebudu mít volný ruce. Donuť mě tu skleničku vypít." Zvedl se, vzal pouta, která na stůl před tím položil a s naprostou samozřejmostí se posadil na svou židli. Byla z cenného, těžkého dřeva a i jen prostý akt přisunutí ji ke stolu by jednomu dělal problémy. Itachi kývnutím hlavy Sasukeho přivolal. Pak překvapivě spojil obě své ruce za zády, zápěstími k sobě a očima poukázal na pouta na stole. ,,Ne že bych ti nevěřil, bráško, ale..." zamračil se v delším...

Po dlouhé (velmi velmi velmi dlouhé) době se vracím na tento blog. V rámci přípravy na přijímačky musím načíst spoustu literatury, ať už odborné nebo beletrie, tak jsem se rozhodla pomoct budoucím japanistům a začít se sérií čtenářského deníku, který se bude nepochybně nejen hodit pro přijímačky, ale i při přednáškách z literatury, prezentacích aj. Bude se jednat o díla klasická i od moderních autorů, prózu i poezii. V článcích si rozebereme vždy život daného autora a jeho nejdůležitější dílo/díla. A dnes začneme s jednou velmi nadějnou a mnou oblíbenou spisovatelkou Hitomi Kanehara (záměrně zde nepoužiji oficiální Kaneharovou, protože transkripce je sice správná, ale mně z toho krvácí oči). Dílo překládá Jan Levora. O autorce: Narodila se v roce 1983 v Tokyu jako dcera překladatele dětské literatury a vědce Mizuhita Kanehary, který ji již od dětství směřoval k literatuře. Se svou matkou měla velmi konfliktní vztahy a její dospívání nebylo zrovna klidné. Již v jedenácti odešla ze školy...