Our genjutsu

Neběžel jsem za ním. Určitě pospíchá do práce. Lehl jsem si zpět do postele, napsal Hatakemu, že mi je hůř a nejspíš zůstanu přes víkend a v pondělí doma. Odepsal mi poměrně kvapem s tím, že kdybych pak mohl jít příští víkend, moc by jim to pomohlo. Mně to vlastně nijak zvlášť nevadilo, na rozdíl od jiných nemám rodinu - ani mámu, ani tátu, ani sourozence, ani ženu, ani děti. Mimo práce, přátel a... a jeho nemám nic. Netrápilo mě to, možná jako dítě trochu ano, ale člověk si zvykne. Až do večera jsem čekal, jestli se můj tmavovlasý anděl ukáže, jenže zvonek zůstal potichu. A já zůstal večer sám se svým čajem, acylpyrinem a Yukim. Ten o přítomnost mého démona očividně vůbec nepostrádal. Když jsem další ráno vstával, probudil mě chlad. Okno zůstalo přes noc otevřené a navíc pršelo. Rychle jsem k němu přiskočil, abych ho zavřel. Neubránil jsem se při tom pohledu ven, jestli tam náhodou nestojí... Ne takhle to nefungovalo. On vždycky přišel, když to já nečekal. A ten večer jsem ho skutečně...

Sasuke se snaží zapomenout... ale dokáže to Itachi? Mladší zůstal několik dlouhých vteřin stát bez hnutí, pak se mu ale prudce vysmekl a osočil se na něj: ,,Co mi na tom chceš vysvětlovat?! Že ses do mě zamiloval nebo ses mě snažil vyléčit s mých děvkařských vztahů? Co si o sobě vůbec myslíš?! Nepotřebuju tvoji lásku ani chůvu, umím se o sebe postarat sám. Ty poslední týdny... naučil jsem se věřit Hirovi, byl jsem si jistý, že by mě nezradil a on... ty..." Měl na jazyku tolik ošklivých slov, která by mu se vší láskou vmetl do obličeje, ale místo toho jen bolestně přivřel oči a pokusil se okolo něj znovu protáhnout. Itachi bratra chytil, stiskl mu zápěstí a sám byl překvapen odvážností svého jednání, když mu přitiskl své rty na jeho. ,,Přesně pro to jsem ti nemohl říct pravdu," zašeptal sice tiše, ale energicky. ,,Pamatuješ? Říkal jsem, že bych tě ztratil. A teď tě ztrácím, bereš to jako podraz." Nepouštěl mu ruce, bál se, že by mu zase utekl... jenže on už to tenkrát řek...

Někdo tu nevydrží. Bylo znát, že to umí, ale zároveň i to, že mu Sasukeho připoutaná ruka dělá problémy, na kterých se jejich dnešní společnost pásla. Jenže Itachi jim neměl co vyčítat, sám se při jiných příležitostech takových drobných sabotáží účastnil... a rád. Když se Itachi rozmáchl, málem Sasuke kouli následoval, ale naštěstí stihl včas vyrovnat své těžiště. Pak slyšel hluk padajících kuželek, načež se podíval před sebe na dráhu. Jen jedna jediná se na kraji těsně vedle žlábku kývala, naneštěstí držela nakonec rovnováhu stejně dobře jako Sasuke. ,,No... mám to zkusit já, nebo si to chceš vychutnat?" zeptal při pohledu na tak pitomou situaci. Ty na kraji se vždycky shazovaly nejhůře. Itachi nakrčil obočí. Tohle se mu dělo jako naschvál až moc často. ,,Zkus si to, když to poděláš, nebude to moje chyba a můžu tě pak otravovat s tim, že kdybych to býval házel já..." ušklíbl se na mladšího bratra a dvěma prsty ho ťukl do čela. ,,Do toho," povzbudil ho a hlavou kývl k př...

Na rtech jeho černovlasého neznámého hrál jemný, skoro neznatelný úsměv. Když se vrátil, byl podroben znovu tomu pohledu pronikavě černých, nekonečně temných očí. Jakmile Sasuke došel trochu blíž k posteli, chytil ho černovlasý muž za pas a přitáhl si ho k sobě. Stáhl ho pod sebe na záda a vyhrnul mu tričko. Jazykem obkresloval linku na kůži těšně nad lemem jeho kalhot, pokračoval trochu výš přes symetrické a krásně vyrýsované břišní svaly a prsty mezitím přejížděl po jeho stehnech až na boky a pak zase ke kolenům, s každým pohybem se víc a víc dostával na vnitřní strany. Jeho chování bylo teď až mazlivé, nejspíš dokázal odhadnout, v jakém stavu se Sasuke nachází, a to nejen nemoc, ale i ony modřinky z auta. Na moment jsem si dovolil zavřít oči a nechat se jen laskat. Jeho teď jemnější přístup mi byl v takovém stavu o něco milejší. Po chvíli jsem si triko stáhl a odhodil ho někam k jeho saku. Pak, přes všechnu tu bolest každé části těla, kterou se sebou viróza přinášela, jsem se ho pok...

Dnes se ho nejspíš smůla rozhodla ušetřit, protože ráno tam nebylo moc případů. Kimimaro okomentoval jeho stav jednoduše tak, že ho přirovnal k materiálu v pitevním oddělení. Kolem půl desáté mu nějaký z bližních zavolal, protože se chtěl poradit o jistém bolestivém hrbolku na ušním lalůčku jeho dítěte a když ho mladý doktor upokojil, že se nejspíš jedná jen o nějakou zanícenou žlázku, a že to časem zmizí, zase se s poděkováním rozloučil. Až pohled na display mohl Uchihu rozrušit. Jeden nepřijatý hovor a několik zpráv od neznámého čísla. ,,Sasuke, nechceš jít domů? Bylo by ti líp a ještě bys třeba nemusel nakazit tolik lidí," upozornil ho Naruto na jeho zbídačený stav. ,,Jsem jen unavenej, nic to není," namítl mladý lékař. ,,Ne...? Inkubační doba běží... tik ťak, tik ťak... deset, devět, osm, sedm..." ,,Přestaň," šlehl po něm černovlásek zlostným pohledem. Blbeček. Jo, asi na mě možná něco leze, ale mám jen mírně zvýšenou teplotu, do zítřka by se to mohlo spravit......